Kapitola 10


Kapitola desátá
Výprava krále Norberta

Král Norbert vyšel z trůnního sálu a měl ze sebe vcelku radost. Nikdo už o něm nikdy neřekne, že je sobecký, marnivý a krutý. Kvůli smrdutému přihlouplému ovčákovi a jeho nanicovatému starému psisku on, král Norbert Neohrožený, podnikne lov na Ikaboga! Pravda, nic takového jako Ikabog neexistuje, ale stejně je od něj vznešené a chvályhodné, že se osobně vypraví na druhý konec země, aby to dokázal.

Dočista zapomněl na oběd, uháněl rovnou do svých komnat a už cestou volal na komorníka, aby přišel a pomohl mu z ponurého černého obleku a následně do bojové uniformy, kterou na sobě ještě nikdy neměl. Tunika byla šarlatová se zlatými knoflíky, purpurovou šerpou a spoustou metálů, které směl Norbert nosit, protože je král. Když se na sebe podíval do zrcadla a viděl, jak mu to sluší, napadlo ho, proč tyhle šaty nenosí pořád. Když mu komorník na zlaté kadeře nasadil chocholatou přilbu, Norbert si představil svůj portrét, na kterém sedí v uniformě na svém oblíbeném běloušovi a kopím probodává hadovitou stvůru. Pravý král Norbert Neohrožený! Najednou vlastně skoro doufal, že Ikabog existuje.

Mezitím vrchní rádce po celém Malém Městě rozhlašoval, že král vyráží na cestu královstvím a všichni mají být připraveni jásat, až bude projíždět kolem nich. O Ikabogovi se Paspula ani slovem nezmínil, protože kdykoli to jen trochu šlo, chtěl krále uchránit toho, aby vypadal jako pitomec.

Sluha jménem Aftan bohužel zaslechl dva rádce, jak si o králově podivném plánu potajmu špitají. Aftan o tom okamžitě řekl služebné a ta to rozhlásila po všech kuchyních, kde s kuchařem zrovna klábosila prodavačka klobás z Vurstporku. Zkrátka v okamžiku, kdy byl král s družinou připraven na cestu, už celé Malé Město vědělo, že jede na sever utkat se s Ikabogem, a ta zvěst už se začínala šířit po celých Kruasanech.

„To má být vtip?“ ptali se jeden druhého obyvatelé hlavního města, když se tísnili na chodnících připravení vítat krále. „Co to znamená?“

Někteří krčili rameny, smáli se a prohlašovali, že se král jen baví. Jiní vrtěli hlavami a mumlali, že to není jen tak. Žádný král by nevyjel v plné zbroji na sever, kdyby k tomu neměl dobrý důvod. Co ví král, ptali se jeden druhého vystrašení poddaní, a my ne?

Lady Eslanda vyšla za ostatními dvorními dámami na balkon a dívala se, jak se dole šikují vojáci.

Prozradím vám teď něco, co nikdo jiný neví. Lady Eslanda by si krále jaktěživa nevzala, i kdyby ji nakrásně požádal o ruku. Abyste věděli, byla tajně zamilovaná do kapitána Dobromira, který si právě dole na nádvoří vesele povídal se svým dobrým přítelem majorem Veselkou. Lady Eslanda byla velmi stydlivá, a tak se s kapitánem Dobromirem nikdy neodvážila promluvit, a on tím pádem neměl potuchy, že je do něj zamilovaná ta nejkrásnější dáma u dvora. Dokud byli naživu jeho rodiče, vyráběli sýry v Tvarošicích. Dobromir byl sice chytrý i udatný, ale za jeho časů bylo nepřípustné, aby si sýrařův synek vzal urozenou dámu.

Děti všech služebných šly ten den ze školy dřív domů, aby se mohly dívat, jak králova družina odjíždí. Cukrářka paní Veselková samozřejmě pospíchala pro Viléma, aby si našel nějaké hezké místo, odkud dobře uvidí na tátu.

Když se konečně otevřely brány paláce a celá kavalkáda vyjela ven, Vilém i paní Veselková jásali z plných plic. Bojovou uniformu dlouho nikdo neviděl. Bylo to vzrušující a krásné! Sluneční paprsky skotačily na zlatých knoflících, stříbrných mečích a mosazných trumpetách trubačů a nahoře na balkoně se na rozloučenou jako holubice třepotaly kapesníčky dvorních dam.

V čele jel král Norbert na svém běloušovi, v jedné ruce držel šarlatové otěže a druhou mával poddaným. Hned za ním jel na hubeném palominu se znuděným výrazem Flusbrock a vedle něj na mohutném hnědákovi Kydlián, načuřený, že neobědval.

Za králem a oběma lordy klusala královská garda, všichni na grošácích kromě majora Veselky, který jel na ocelově šedém hřebci. Paní Veselkové úplně poskočilo srdce, když viděla, jak to jejímu muži sluší.

„Hodně štěstí, tati!“ volal Vilém a major Veselka na něj zamával (ačkoli se to správně nemělo).

Průvod klusal z kopce dolů a všichni se usmívali na občany Malého Města, dokud nedojeli k bráně do zbytku Kruasan. Tady stál napůl schovaný za davem lidí domek Hrdličkových. Pan Hrdlička i Helenka stáli na dvorku a jen tak tak zahlédli chocholy na přilbách královské gardy.

Helenku vojáci nijak zvlášť nezajímali. S Vilémem pořád ještě nemluvila. On si o přestávce povídal se Štěpánem Špačkem, který se Helence často posmíval, že nosí montérky, a ne šaty, a tak ji jásot ani ržání koní nijak zvlášť neobveselily.

„Tati, žádný Ikabog není, že ne?“ zeptala se.

„Není, Helenko,“ vzdechl pan Hrdlička a obrátil se zpátky k dílně. „Žádný Ikabog není, ale jestli král chce věřit, že je, tak ať. V Mokřadu moc škody nenadělá.“

Což dokazuje, že dokonce i rozumný člověk někdy přehlédne strašlivé hrozící nebezpečí.

Co kreslit?

král Norbert v bitevním obleku
major Veselka a kapitán Dobromir
lady Eslanda a ostatní dvorní dámy na balkoně
lord Kydlián na svém koni
lord Flusbrock na svém koni
Vilém a paní Veselková mávají na rozloučenou

Všechny kapitoly