Kapitola jedenáctá
Cesta na sever
Králova nálada byla tím povznešenější, čím dál byl od Kruasan a čím hloub se nořil do venkovské krajiny. Zpráva o jeho nečekané výpravě se už rozšířila i mezi farmáři, kteří pracovali na zvlněných zelených polích, a tak s rodinami utíkali pozdravit krále, dva lordy i královskou gardu.
Protože král neobědval, rozhodl se zastavit v Tvarošicích a dát si pozdní večeři.
„Chlapci, rozbijeme tu tábor jako správní vojáci!“ zahřímal na svůj doprovod, když vjeli do města slavného svými sýry. „Za kuropění zase vyrazíme!“
Jenže pochopitelně nepřipadalo v úvahu, aby král někde tábořil. Z nejlepšího hostince v Tvarošicích vyhodili hosty, aby se měl kde ubytovat, takže tu noc spal v mosazné posteli pod duchnou z prachového kachního peří a předtím se nadlábl grilovaného sýra a čokoládového fondue. Na druhou stranu lordi Flusbrock a Kydlián byli nuceni strávit noc v malém pokojíku nad stájemi. Oba byli po dlouhém dni na koňském hřbetě poněkud bolaví. Možná se divíte, jak je to možné, když pětkrát týdně jezdili na lov, ale po pravdě řečeno se po půlhodině lovu většinou odplížili někam pod strom a jedli obložené chleby a pili víno, dokud nebyl čas vrátit se zpátky do paláce. Ani jeden nebyl zvyklý trávit hodiny v sedle a Flusbrockovi se už na kostnatém zadku začínaly dělat puchýře.
Druhý den brzy ráno donesl major Veselka králi vzkaz, že občané Vurstporku jsou moc smutní, že se král rozhodl přenocovat v Tvarošicích, a ne v jejich úchvatném městě. Král se lekl, aby jeho obliba náhodou neutrpěla, a tak nařídil, aby se udělal velký okruh kolem okolních polí, aby je celou cestu mohli zdravit farmáři a kvečeru byli ve Vurstporku. Uvítala je tu nádherná vůně prskajících klobásek a nadšení obyvatelé s loučemi zavedli Norberta do nejlepšího pokoje ve městě. Podávala se pečená volská oháňka s medovou šunkou a král spal ve vyřezávané dubové posteli s matrací z prachového husího peří, zatímco Flusbrock s Kydliánem se museli spokojit s podkrovním pokojíkem, kde jinak spávaly dvě služky. Tou dobou už Flusbrocka zadek bolel jako čert a doslova zuřil, že musel jezdit šedesát kilometrů v kruzích, jen aby potěšil zdejší uzenáře. Kydlián, který se ve Tvarošicích přejedl sýra a ve Vurstporku snědl tři bifteky, byl celou noc vzhůru a kňoural, že ho bolí břicho.
Druhý den král a jeho muži opět vyjeli na cestu a tentokrát zamířili na sever, takže brzy míjeli vinice, z nichž vybíhali nadšení sběrači hroznů, mávali přehršlánskými vlajkami a těšili se z toho, že rozjásaný král mává zase jim. Flusbrock skoro brečel bolestí, ačkoli si na zadnici přivázal polštář, a Kydliánovo říhání a skuhrání bylo slyšet i přes klapot kopyt a cinkot uzd.
Když večer přijeli do Maceravy, vítaly je tu fanfáry a celé město zpívalo národní hymnu. Norbert si večer pochutnal na perlivém vínu a lanýžích, načež se odebral do hedvábné postele s nebesy a matrací z labutího prachového peří. Zato Flusbrock a Kydlián byli nuceni podělit se o pokojík nad kuchyní se dvěma vojáky. Ulicemi se motali přiopilí maceravští občané, slavící přítomnost krále ve svém městě. Flusbrock skoro celou noc proseděl v kbelíku s ledem a Kydlián, který přebral červeného vína, stejně dlouho zvracel do jiného kbelíku v koutě.
Druhý den za úsvitu vyrazil král se svou družinou k Mokřadu za slavného loučení, při němž ho obyvatelé Maceravy vyprovázeli hromovou salvou korkových zátek, jež splašila Flusbrockova koně natolik, že se lord poroučel na zem. Když Flusbrocka oprášili, vrátili mu na zadek polštář a Norbert se přestal smát, jelo se dál.
Brzy nechali Maceravu za sebou a slyšeli jen zpěv ptáků. Poprvé za celou dobu bylo kolem cest prázdno. Svěží zelenou postupně vystřídala tenká suchá tráva, pokroucené stromy a balvany.
„Mimořádné místo, že?“ volal veselý král dozadu na Flusbrocka a Kydliána. „Mám ohromnou radost, že ten Mokřad vidím, co vy?“
Oba lordi přitakávali, ale jakmile se Norbert obrátil zpátky dopředu, jali se jeho temeno častovat neslušnými gesty a ještě neslušnějšími tichými nadávkami.
Konečně skupina potkala několik místních, a jak ti koukali! Padli na kolena jako ovčák v trůnním sále a docela zapomněli jásat a tleskat, jen hleděli s otevřenou pusou, jako by nikdy nic takového jako krále či královskou gardu neviděli – což byla koneckonců pravda, neboť Norbert po korunovaci sice objel všechna větší města v Přehršlánii, ale vypravit se až do dalekého Mokřadu nestálo za to,
„Prosťáčci, jistě, ale jsou dojemní, nemám pravdu?“ volal král nadšeně na své muže, když pár otrhaných dětí civělo na velkolepé koně. V životě tak dobře živená zvířata s tak lesklou srstí neviděly.
„A kde jako budeme spát dneska?“ zamumlal Kydlián Flusbrockovi a podezíravě si prohlížel polozřícené kamenné chatrče. „Žádné hospody tu nejsou!“
„Inu, máme aspoň jednu útěchu,“ pošeptal mu Flusbrock. „On bude muset spát stejně nadivoko jako všichni ostatní, tak se aspoň podíváme, jak se mu to líbí.“
Jeli dál celé odpoledne, a když už se slunce klonilo k obzoru, konečně zahlédli močál, kde měl žít Ikabog: široký temný pás posetý podivnými kamennými útvary.
„Vaše Veličenstvo!“ zavolal major Veselka. „Navrhuji, abychom se utábořili a průzkum močálu nechali na ráno! Jak Vaše Veličenstvo ví, močál je zrádný. Mlhy přicházejí znenadání. Měli bychom tam jít až za denního světla!“
„Nesmysl!“ odvětil Norbert, který v sedle nadskakoval jako nadšený školák. „Teď když ho máme na dohled, nemůžeme přece zastavit, Veselko!“
Král vydal rozkaz, takže družina jela dál, až konečně dorazila k močálu, ale to už na obloze mezi mraky tu a tam vykoukl měsíc. Bylo to nejstrašidelnější místo, jaké kdo z nich kdy viděl, divoké a liduprázdné a bezútěšné. Listí v chladném vánku šeptalo, ale jinak tu bylo ticho a mrtvo.
„Jak vidíte, pane,“ pronesl lord Flusbrock po chvíli, „zem je tu velmi podmáčená. Ovce i člověk by se propadli, kdyby zabloudili příliš daleko. A pak, některé slabší povahy si tyhle obrovské kameny a balvany v noci snadno spletou s příšerami. Šelestění stromů dokonce zní jako syčení nějaké potvory.“
„Ano, pravda, úplná pravda,“ přitakal král Norbert, ale očima dál bloudil po tmavém močálu, jako by čekal, že zpoza kamene každou chvíli vykoukne Ikabog.
„Utáboříme se tady, pane?“ zajímal se lord Kydlián, který si z Vurstporku vezl studené slané koláče a náramně se těšil na večeři.
„Nemůžeme přece čekat, že tu vymyšlenou nestvůru najdeme potmě,“ poznamenal Flusbrock.
„Pravda, pravda,“ znovu přitakal král lítostivě. „Pojďme – panenko skákavá, to se nám ale udělala mlha!“
A taky že ano. Jak tak stáli a dívali se na močál, hustá bílá mlha se přes ně převalila tak rychle a tiše, že si toho nikdo z nich nevšiml.
Co kreslit?
čokoládové fondue
sýrařský krámek
pečená šunka
řeznictví
hrozny na vinné révě
lahev maceravského šampaňského
močál
