Kapitola 14


Kapitola čtrnáctá
Plán lorda Flusbrocka

Když se mlha konečně zvedla, odhalila docela jinou skupinu mužů, než jaká před hodinou na okraj močálu dorazila.

Kromě toho, že je náhlá smrt majora Veselky řádně zaskočila, některé taky zmátlo vysvětlení, jehož se jim dostalo. Stáli před nimi oba lordi, král a narychlo povýšený major Špaček a všichni svatosvatě přísahali, že se tváří v tvář setkali s příšerou, kterou měli všichni kromě těch nejpošetilejších za pouhou báchorku. Je opravdu možné, že pod těsně zavinutými kabátci je Veselkovo tělo potrhané od Ikabogových drápů a tesáků?

„Chcete říct, že lžu?“ zavrčel major Špaček mladému vojínovi do obličeje.

„Chcete snad říct, že král lže?“ vyštěkl lord Kydlián.

Vojín se neodvážil zpochybňovat králova slova, a tak zavrtěl hlavou. Kapitán Dobromir, Veselkův dobrý přítel, mlčel. Nicméně na tváři měl tak rozčilený a podezíravý výraz, že ho Špaček poslal najít co nejpevnější půdu a postavit stany, a rychle, protože co kdyby se ta nebezpečná mlha vrátila.

Král měl sice slamník a vojákům zabavili deky, aby měl co největší pohodlí, ale takhle mizerně ještě nikdy nespal. Byl unavený, špinavý, a především vyděšený.

„Co když nás Ikabog bude hledat, Flusbrocku?“ zašeptal král do tmy. „Co když nás vystopuje podle pachu? Chudáka Veselku už ochutnal. Co když si přijde i pro zbytek těla?“

Flusbrock se krále pokoušel uklidnit.

„Nic se nebojte, Vaše Veličenstvo, Špaček nařídil kapitánu Dobromirovi, aby před vaším stanem držel hlídku. Jestli tu má být někdo sežrán, tak vy až jako ten poslední.“

Byla taková tma, že král neviděl, jak se Flusbrock zubí. Nechtěl ho ani tak uklidnit, jako spíš jeho strach rozdmýchat. Celý jeho plán byl založen na tom, že král nejenže věří, že Ikabog existuje, ale taky se bojí, že by mohl opustit močál a pronásledovat ho.

Druhý den ráno se králova družina vypravila zpátky do Maceravy. Flusbrock vyslal napřed posla se zprávou starostovi, že v močálu se stala ošklivá nehoda, takže si král nepřeje fanfáry ani špuntové salvy. Když pak král přijel, město bylo tiché jako pěna. Občané tiskli tváře k oknům nebo vykukovali ze dveří, s hrůzou sledovali špinavého a zuboženého krále a nevěřili svým očím, když viděli tělo zabalené v kabátcích a přivázané na ocelově šedého koně majora Veselky.

Když dojeli k hostinci, Flusbrock si vzal hostinského stranou.

„Potřebovali bychom nějaké bezpečné, studené místo, nejlíp nějaký sklep, kam bychom přes noc uložili tělo. Klíč si pak vezmu k sobě.“

„Co se stalo, pane?“ zajímal se hostinský, když Špaček snášel Veselku po kamenných schodech do sklepa.

„Řeknu vám pravdu, dobrý muži, když se o nás tak dobře staráte, ale nesmíte to nikomu prozradit,“ pronesl Flusbrock tichým, vážným hlasem. „Ikabog existuje a strašlivým způsobem zabil jednoho z našich mužů. Jistě chápete, proč se o tom nesmí nikde mluvit. Okamžitě by to rozpoutalo všeobecnou paniku. Král se co nejrychleji vrátí do paláce a tam se svými rádci – včetně mě pochopitelně – začne pracovat na opatřeních k zajištění bezpečnosti naší země.“

„Ikabog že existuje?“ ujišťoval se hostinský s údivem a špetkou strachu.

„Existuje, a je to lítá a zlá bestie,“ přitakal Flusbrock. „Ale jak říkám, jazyk za zuby. Kdyby se tahle zvěst rozšířila, nikomu by to neprospělo.“

Přesně to však Flusbrock ve skutečnosti chtěl, protože pro další etapu jeho plánu bylo naprosto nezbytné, aby se to rozkřiklo. Přesně jak čekal, hostinský to vydržel, jen než hosté odešli na kutě, a uháněl všechno říct manželce. Ta hned běžela k sousedům, a když družina ráno vyjížděla k Tvarošicím, opouštěla město, v němž zděšení kvasilo jako víno.

Také do Tvarošic vyslal Flusbrock zprávu, aby krále nijak zvlášť nevítali, takže i tady bylo ticho a tma, když sem královská družina dorazila. Tváře za okny byly už teď vyděšené. Čirou náhodou totiž jeden kupec z Maceravy s obzvlášť rychlým koněm už před hodinou do Tvarošic donesl zvěsti o Ikabogovi.

Také zde si Flusbrock vyžádal sklep na tělo majora Veselky a také zde se svěřil hostinskému, že Ikabog zabil jednoho z králových mužů. Když bylo Veselkovo tělo bezpečně pod zámkem, odešel Flusbrock nahoru spát.

Právě když si mastí mazal puchýře na zadku, dostal naléhavou zprávu, aby se dostavil ke králi. Flusbrock si s úšklebkem natáhl kalhoty, mrkl na Kydliána, který se cpal sendvičem se sýrem a kyselými okurkami, vzal svíčku a vydal se chodbou ke královu pokoji.

Král seděl zachumlaný v posteli, na hlavě hedvábnou noční čepici, a když za sebou Flusbrock zavřel dveře, vychrlil: „Flusbrocku, pořád slyším zvěsti o Ikabogovi. Chlapi ve stájích si o něm vykládali, a dokonce i pokojská, která před chvílí prošla kolem mých dveří, o něm ví. Jak je to možné? Jak se dozvěděli, co se stalo?“

„Běda, Vaše Veličenstvo,“ vzdychl Flusbrock, „doufal jsem, že to před vámi utajím, dokud nebudeme v pořádku zpátky v paláci, ale mělo mě napadnout, že je Vaše Veličenstvo příliš bystré, než aby se dalo obalamutit. Co jsme odjeli z močálu, pane, Ikabog je ještě divočejší, přesně jak se Vaše Veličenstvo obávalo.“

„Ale ne!“ zaskuhral král.

„Bohužel ano, pane. Ale bylo nabíledni, že když na něj někdo zaútočí, bude se bránit.“

„Ale kdo na něj zaútočil?“ opáčil Norbert.

„Přece vy, Vaše Veličenstvo,“ řekl Flusbrock. „Špaček mi říkal, že když ta příšera utíkala, měla v zadku zabodnutý váš meč – pardon, říkal jste něco, Vaše Veličenstvo?“

Král vydal spíš takové zahučení, ale po pár vteřinách zavrtěl hlavou. Napadlo ho, že by Flusbrocka opravil – určitě mu to vyprávěl jinak –, ale jeho verze strašlivého zážitku v mlze zněla daleko líp: nezalekl se a utkal se s Ikabogem, a vůbec přitom nezahodil meč a nepelášil pryč.

„Ale to je hrůza, Flusbrocku,“ špitl král. „Co s námi bude, jestli ta příšera ještě víc zdivočí?“

„Žádný strach, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Flusbrock a přistoupil blíž ke královu loži a svíčka přitom zespodu osvětlovala jeho dlouhý nos a krutý úsměv. „Jsem připraven udělat vše, abych vás i království před Ikabogem ochránil.“

„Dě-děkuji, Flusbrocku. Jste opravdový přítel,“ řekl král dojatě, s obtížemi vytáhl ruku zpod duchny a podal ji lstivému lordovi.

Všechny kapitoly