Kapitola osmnáctá
Rádcův konec
Ještě než však vojáci mohli vyrazit na cestu domů, do místnosti vtrhl lord Kydlián a tvářil se ustaraně.
„Co je zase?“ zaskuhral Flusbrock, který už moc chtěl do vany a do postele.
„Vrchní – rádce!“ funěl Kydlián.
Vzápětí se objevil vrchní rádce Paspula, na sobě župan a na tváři pobouřený výraz.
„Požaduji vysvětlení, pane!“ vykřikl. „Jaké historky se to dostaly k mým uším? Ikabog že opravdu existuje? Major Veselka je mrtev? A před chvílí jsem míjel tři vojáky, táhli je na popravu! Samozřejmě jsem nařídil, aby je odvedli do vězení, kde vyčkají na řádný soud.“
„Všechno vám vysvětlím, vrchní rádce,“ řekl Flusbrock s úklonou a ten večer už potřetí vyprávěl příběh o tom, jak Ikabog zaútočil na krále a zabil Veselku a pak záhadně zmizel Janek Frčka, který, jak se Flusbrock obává, též padl za oběť příšeře.
Paspula, který odjakživa odsuzoval Flusbrockův a Kydliánův vliv na krále, počkal, až lord dokončí svůj spletenec lží, jako když prohnaný starý lišák čeká u zaječí nory na večeři.
„Strhující historka,“ poznamenal, když Flusbrock domluvil. „Ale tímto vás zbavuji veškeré další odpovědnosti v celé věci, lorde Flusbrocku. Odteď si to vezmou na starost rádcové. V Přehršlánii máme zákony a protokoly, které nám říkají, jak máme podobné naléhavé případy řešit.
Zaprvé se mužům ve vězení dostane řádného soudu, abychom si mohli vyslechnout, jak si události pamatují oni. Zadruhé bude třeba prohledat seznamy královských vojáků, abychom našli rodinu toho Janka Frčky a uvědomili ji o jeho smrti. Zatřetí budou muset královští lékaři důkladně prohlédnout tělo majora Veselky, abychom se dozvěděli víc o té příšeře, která ho zabila.“
Flusbrock otevřel pusu úplně dokořán, ale nic z ní nevyšlo. Viděl, jak se na něj celý jeho velkolepý plán hroutí a on pod ním zůstává uvězněný, zavalený vlastní chytrostí.
Potom major Špaček, který stál za vrchním rádcem, pomalu odložil pušku a sejmul ze zdi meč. Vyměnil si s Flusbrockem pohled, který vypadal jako záblesk světla na temné vodní hladině, a lord řekl: „Myslím, Paspulo, že jste zralý na důchod.“
Ocel se zablýskla a špička Špačkova meče vyjela vrchnímu rádci z břicha. Vojáci vyjekli, ale vrchní rádce neřekl ani slovo. Padl na kolena a pak se mrtvý svalil na zem.
Flusbrock se rozhlédl po vojácích, kteří se rozhodli uvěřit na Ikaboga. Líbilo se mu, že ve všech tvářích pozoruje strach. Cítil svou vlastní moc.
„Slyšeli všichni, že mě vrchní rádce jmenoval svým nástupcem, než odešel na odpočinek?“ zeptal se jemným hlasem.
Vojáci přikyvovali. Právě byli svědky vraždy a připadali si v ní příliš namočení, než aby protestovali. Jediné, o co jim teď šlo, bylo dostat se odsud živí a zdraví a ochránit své rodiny.
„Dobrá,“ prohlásil Flusbrock. „Král věří, že Ikabog opravdu existuje, a já stojím za ním. Odteď jsem nový vrchní rádce a vymyslím plán, jak ochránit království. Všichni, kdo zůstanou loajální králi, budou moct žít jako doposud. Toho, kdo se králi postaví, stihne trest zbabělců a zrádců: vězení – anebo smrt.
Jeden z vás teď pomůže majoru Špačkovi pohřbít tělo našeho milého vrchního rádce – a koukejte ho zahrabat někde, kde ho nikdo nenajde. Vy ostatní se můžete vrátit ke svým rodinám a sdělit jim, jaké nebezpečí hrozí naší milované Přehršlánii.“
