Kapitola 20


Kapitola dvacátá
Metály pro Veselku a Frčku

Když se druhý den ráno král Norbert probudil a dostal informaci, že jeho vrchní rádce v takto důležitém historickém okamžiku odešel do důchodu, zuřil. Nesmírně se mu ulevilo, že funkci převezme lord Flusbrock, protože Norbert věděl, že Flusbrock naprosto chápe, jak vážné nebezpečí ohrožuje království.

Sice už si v paláci s vysokými hradbami, děly ve střílnách, padacími mřížemi a příkopem připadal bezpečněji, ale přesto ze sebe nedokázal setřást neblahý dojem ze své cesty. Zavíral se ve svých komnatách a jídlo si nechával nosit na zlatých podnosech. Místo aby vyrazil na lov, přecházel sem a tam po tlustých kobercích, v hlavě si pořád dokola přehrával to strašlivé dobrodružství na severu a vídal se jen se svými dvěma nejlepšími přáteli, kteří jeho strach přičinlivě přiživovali.

Třetí den po návratu z Mokřadu Flusbrock s vážnou tváří vešel do králových komnat a oznámil, že vojáci vyslaní zpátky do močálu zjistit, co se stalo Janku Frčkovi, našli jen jeho zakrvácené boty, jednu koňskou podkovu a pár důkladně ohlodaných kostí.

Král zbledl a ztěžka dosedl na saténové sofa.

„To je hrůza… strašlivá hrůza… vojín Frčka… Připomeňte mi, který to byl, prosím vás.“

„Mladý, pihatý, matka vdova, jediný syn,“ vyjmenovával Flusbrock. „Zatím poslední rekrut do královské gardy, velmi nadějný hoch. Ohromná tragédie. A nejhorší na tom je, že si Ikabog po Veselkovi a Frčkovi zvykl na lidské maso – přesně jak Vaše Veličenstvo předpokládalo. Je skutečně s podivem, smím-li to tak říct, jak přesně Vaše Veličenstvo od samého počátku odhadlo hrozící nebezpečí.“

„A-ale co s tím, Flusbrocku? Jestli ta nestvůra lační po lidském mase…“

„To nechte na mně, Výsosti,“ odvětil Flusbrock konejšivě. „Jsem přece vrchní rádce a ve dne v noci dělám, co je v mých silách, abych království ochránil.“

„Jsem moc rád, že vás Paspula jmenoval svým nástupcem, Flusbrocku,“ prohlásil Norbert. „Co bych si bez vás počal?“

„Povídali, že mu hráli, Vaše Veličenstvo. Naopak, je mi ctí sloužit tak laskavému králi.

A teď bychom měli probrat zítřejší pohřby. Máme v úmyslu pohřbít, co zbylo z Frčky, vedle majora Veselky. Bude to státní pohřeb, velká sláva, spousta oficialit, a já myslím, že by se velmi hodilo, kdybyste příbuzným zemřelých při té příležitosti předal medaili Za mimořádnou chrabrost v boji se smrtícím Ikabogem.“

„Panečku, my máme takovou medaili?“ podivil se Norbert.

„Zajisté, pane, což mi připomíná, že vy jste ji také ještě nedostal.“

Flusbrock z vnitřní kapsy vytáhl nádherný zlatý metál, velký skoro jako podšálek. Na něm byla vyryta nestvůra s očima z lesklých rubínů, s níž bojoval pohledný svalnatý muž s korunou na hlavě. Medaile visela na šarlatové sametové stuze.

„To je moje?“ vyvalil oči král.

„Samozřejmě, pane!“ přitakal Flusbrock. „Copak Vaše Veličenstvo nezabořilo meč do ohavného pozadí té příšery? Všichni si to pamatujeme, pane!“

Král Norbert zlatou medaili potěžkal. Nic neřekl, ale pralo se to v něm.

O slovo se tenounkým hláskem hlásila jeho poctivost: Takhle to přece nebylo. A ty to víš. Viděl jsi Ikaboga v mlze, zahodil jsi meč a vzal nohy na ramena. Vůbec jsi ho nebodl. Ani ses k němu nepřiblížil!

Norbertova zbabělost však poctivost překřičela: Už jsi Flusbrockovi potvrdil, že to bylo takhle. Vypadal bys jako hlupák, kdybys přiznal, že jsi utekl!

A ze všech nejhlasitější byla jeho ješitnost: Koneckonců jsem to byl já, kdo vedl hon na Ikaboga! To já ho viděl první! Tenhle metál si zasloužím a na černém pohřebním obleku se bude krásně vyjímat.

A tak Norbert řekl: „Ano, Flusbrocku, všechno se to seběhlo, jak jste řekl. Nikdo se samozřejmě nechce chlubit.“

„Skromnost Vašeho Veličenstva je vyhlášená,“ odtušil Flusbrock a hluboce se uklonil, aby zakryl svůj úšklebek.

Následující den byl k uctění Ikabogových obětí vyhlášen státní smutek. Ulice lemovaly davy lidí, kteří se přišli podívat, jak kolem na vozech tažených chocholatými vraníky projíždějí rakve majora Veselky a vojína Frčky.

Za rakvemi jel na černém koni král Norbert s medailí Za mimořádnou chrabrost v boji se smrtícím Ikabogem. Pohupovala se mu na prsou a slunce se od ní odráželo tak ostře, že z toho přihlížející bolely oči. Za králem kráčela paní Veselková a Vilém, taktéž v černém, a za nimi kvílející starší žena se zrzavou parukou, údajně paní Frčková, Jankova matka.

„Jeníčku můj,“ naříkala. „K čertu s tím ohavným Ikabogem, který mi zabil chlapečka!“

Rakve byly spuštěny do hrobů a královští trubači zahráli státní hymnu. Frčkova rakev byla obzvlášť těžká, neboť byla plná cihel. Podezřele vyhlížející paní Frčková naříkala a proklínala Ikaboga, když deset upocených mužů spouštělo rakev do země. Paní Veselková s Vilémem stáli a tiše plakali.

Pak král vyzval truchlící pozůstalé, aby předstoupili a převzali si svá vyznamenání. Flusbrock nebyl připraven utratit za Veselku a vybájeného Frčku tolik peněz jako za krále, a tak byly jejich metály ze stříbra, a ne ze zlata. Byl to však působivý ceremoniál, zvlášť proto, že paní Frčkovou natolik přemohly emoce, že padla na kolena a líbala královi boty.

Paní Veselková s Vilémem šli z pohřbu domů a dav se před nimi uctivě rozestupoval, aby mohli projít. Jen jednou se paní Veselková zastavila, a to když z davu vystoupil její starý přítel pan Hrdlička a řekl jí, že je mu moc líto, co se stalo. Objali se. Helenka chtěla něco říct Vilémovi, ale všichni na ně zírali, kdežto on se na ni ani nepodíval a jen se kabonil na svoje boty. Než se nadála, tatínek pustil paní Veselkovou a Helenka se dívala, jak jí její nejlepší kamarád a jeho maminka mizí z očí.

Když se vrátili domů, paní Veselková se zhroutila na postel a štkala a štkala. Vilém se ji snažil utěšit, ale nic nezabíralo, a tak si tatínkovu medaili odnesl do pokoje a položil ji na krbovou římsu.

Až když poodstoupil, aby si ji prohlédl, došlo mu, že ji položil hned vedle dřevěného Ikaboga, kterého mu kdysi vyřezal pan Hrdlička. Až do té chvíle si tu figurku s tátovou smrtí vůbec nespojil. Teď dřevěný modýlek zvedl, položil ho na podlahu, vzal pohrabáč a rozbil Ikaboga na kousíčky. Pak třísky posbíral a hodil je do krbu. Díval se, jak plameny šlehají výš a výš, a přísahal si, že jednoho dne, až bude dost starý, Ikaboga najde a na nestvůře, která mu zabila tátu, se pomstí.

Všechny kapitoly