Kapitola třicátá třetí
Král Norbert má starosti
Flusbrock a Kydlián neměli tušení, že jejich plán dostává trhliny, a právě dosedli k obvyklé bohaté pozdní večeři s králem. Norberta zvěsti o Ikabogově útoku na Vurstpork nesmírně znepokojily, protože to znamenalo, že se nestvůra odvážila k paláci blíž než kdy dřív.
„Strašná věc,“ poznamenal Kydlián a nandal si na talíř celé jelito.
„Otřesná,“ dodal Flusbrock a ukrojil si plátek bažanta.
„Já jen nechápu,“ stěžoval si Norbert, „jak proklouzl obklíčením.“
Protože králi bylo samozřejmě řečeno, že jedna divize Obranné brigády proti Ikabogovi neustále táboří na okraji močálu, aby se Ikabog nedostal do zbytku země. Flusbrock čekal, že král něco takového řekne, a tak měl připravené vysvětlení. „S politováním musím konstatovat, že dva vojáci usnuli na hlídce, Vaše Veličenstvo. Ikabog je zaskočil nepřipravené a sežral je celé.“
„Panenko skákavá!“ hlesl Norbert zděšeně.
„Když nestvůra prolomila naši linii,“ pokračoval Flusbrock, „zamířila na jih. Do Vurstporku ji zřejmě přilákala vůně masa. Sežrala tam několik slepic a taky řezníka s manželkou.“
„Ohavné, ohavné,“ otřásl se Norbert a odstrčil talíř. „A pak se odplížil zpátky do močálu, že?“
„Podle našich stopařů ano,“ přisvědčil Flusbrock, „ale když teď ochutnal řezníka plného vurstporských klobásek, musíme se připravit na to, že se bude přes naše vojáky pokoušet dostat opakovaně – proto bychom měli zdvojnásobit počet mužů, které tam máme, pane. To bude bohužel také znamenat zdvojnásobení daně na Ikaboga.“
Naštěstí pro ně se Norbert díval na Flusbrocka, takže neviděl Kydliánův úšklebek.
„Ano… to asi dává smysl,“ souhlasil král.
Vstal a začal neklidně přecházet po jídelně. Jeho oblek, dnes nebesky modrý s akvamarínovými knoflíky, pod lampou nádherně zářil. Když se zastavil, aby si prohlédl svůj odraz v zrcadle, celý se zachmuřil.
„Flusbrocku,“ prohlásil, „mají mě lidi pořád rádi, že ano?“
„Jak se může Vaše Veličenstvo na něco takového ptát?“ zalapal po dechu Flusbrock. „Jste ten nejmilovanější král v celé historii Přehršlánie!“
„Já jen, že… když jsem se včera vracel z lovu, neubránil jsem se dojmu, že lidé už nejsou tak šťastní, jak bývali. Skoro nejásali a viděl jsem všehovšudy jednu vlajku.“
„Dejte mi jejich jména a adresy,“ zahuhlal Kydlián s pusou plnou jelita a začal po kapsách lovit tužku.
„Já jejich jména a adresy neznám, Kydliáne,“ odvětil Norbert, který si teď pohrával se střapcem na závěsu. „Byli to zkrátka nějací lidé, které jsem potkal. Ale dost mě to vzalo. A když jsem se pak vrátil do paláce, zjistil jsem, že den otevřených dveří byl zrušen.“
„Ach ano,“ odvětil Flusbrock, „to jsem chtěl Vašemu Veličenstvu vysvětlit…“
„To není třeba,“ na to Norbert. „Už o tom se mnou mluvila lady Eslanda.“
„Cože?“ vyjekl Flusbrock a zle přitom zahlížel na Kydliána. Důrazně svému příteli nařídil, aby lady Eslandu ke králi za žádných okolností nepouštěl, protože se bál, co by mu mohla napovídat. Kydlián se zamračil a pokrčil rameny. Flusbrock přece nemohl čekat, že krále ani na minutu nenechá bez dozoru. Člověk taky občas potřebuje na záchod.
„Lady Eslanda mi řekla, že si lidé stěžují, že je daň na Ikaboga příliš vysoká. Údajně královstvím kolují řeči, že na severu vůbec žádné jednotky nejsou!“
„Povídali, že mu hráli,“ odvětil Flusbrock, ačkoli ve skutečnosti byla naprostá pravda, že na severu žádné jednotky nejsou, a taky byla pravda, že si čím dál víc lidí stěžovalo na novou daň, což byl také důvod, proč zrušil den otevřených dveří. To poslední, co chtěl, bylo, aby se Norbert doslechl, že ztrácí popularitu. Mohl by si do té své pošetilé hlavy vzít, že daň sníží, nebo dokonce pošle někoho prověřit to vybájené vojenské ležení na severu.
„Samozřejmě jsou chvíle, kdy se vyměňuje jeden pluk za druhý,“ vysvětloval Flusbrock a myslel na to, že bude muset nějaké vojáky k močálu poslat, aby se zvědavci přestali ptát. „ Nějaký mokřadský hlupák možná viděl pluk odjíždět a myslel si, že už tam nikdo další nezbyl… Co kdybych daň ztrojnásobili, pane?“ nadhodil Flusbrock a říkal si, že to by tak těm reptalům patřilo. „Koneckonců nám Ikabog včera v noci proklouzl. Tak už se nikdy nestane, že na okraji Mokřadu nebude dost mužů, a všichni budou spokojení.“
„Ano,“ přisvědčil král Norbert celý nesvůj. „Ano, to dává smysl. Chci říct, že jestli ta nestvůra za jedinou noc zvládne zabít čtyři lidi, a k tomu ještě slepice…“
V tom okamžiku do jídelny vstoupil sluha Aftan a s hlubokou úklonou Flusbrockovi pošeptal, že právě přijel špion z Vurstporku s naléhavou zprávou. „Vaše Veličenstvo,“ pravil Flusbrock, jako když másla ukrajuje, „budu vás muset opustit. Nedělejte si starosti, drobný problém s mým, ehm, koněm.“
