Kapitola třicátá pátá
Návrh lorda Flusbrocka
O pár dní později se lady Eslanda sama procházela po růžové zahradě paláce a dva vojáci ukrytí v křoví využili příležitosti. Chytili ji, zacpali jí pusu, svázali ruce a odvezli ji na Flusbrockův zámeček na venkově. Pak poslali lordovi zprávu a čekali, až přijede.
Flusbrock si hned nechal zavolat služku lady Eslandy jménem Millicent. Pod pohrůžkou, že zabije její mladší sestru, ji donutil, aby roznesla všem Eslandiným přítelkyním zprávu, že se její paní rozhodla vstoupit do kláštera.
Přítelkyně lady Eslandy ta novina zaskočila. Nikdy se o ničem takovém žádné z nich nezmínila. Několik z nich mělo dokonce podezření, že v jejím nenadálém zmizení má prsty lord Flusbrock. Nicméně s lítostí musím připustit, že se lorda Flusbrocka teď všichni v království tak báli, že si dvorní dámy mezi sebou sice podezíravě špitaly, ale nepokoušely se lady Eslandu hledat ani se nezeptaly Flusbrocka, jestli něco neví. Snad ještě horší bylo, že ani jedna se nijak nepokusila pomoci služce Millicent. Tu totiž chytili vojáci, když chtěla utéct z Malého Města, a zavřeli ji do žaláře.
Pak Flusbrock vyrazil na své venkovské sídlo, kam dojel následujícího večera. Každému z Eslandiných únosců dal padesát dukátů a připomněl jim, že jestli promluví, nechá je popravit. Nato si před zrcadlem přičísl knír a vypravil se za lady Eslandou, která seděla v poněkud zaprášené knihovně a pod svíčkou si četla knihu.
„Dobrý večer, má paní,“ prohlásil Flusbrock a vysekl úklonu.
Lady Eslanda na něj mlčky pohlédla.
„Mám pro vás dobrou zprávu,“ pokračoval Flusbrock s úsměvem. „Stanete se ženou vrchního rádce.“
„To raději umřu,“ odvětila lady Eslanda líbezně, obrátila stránku a četla dál.
„Ale no tak,“ na to Flusbrock. „Jak vidíte, můj zámeček by opravdu potřeboval něžnou ženskou ručku. Budete tady užitečná a mnohem šťastnější. Přece se nechcete soužit kvůli sýrařovic synovi, který beztak každým dnem zemře hlady.“
Lady Eslanda věděla, že na kapitána Dobromira dřív nebo později dojde, a připravovala se na to už od chvíle, kdy do studeného a špinavého domu přijela. A tak bez uzardění či jediné slzičky pronesla: „Na kapitánu Dobromirovi mi už dlouho nezáleží, lorde Flusbrocku. Když jsem viděla, jak se doznává k velezradě, byla jsem znechucena. Nikdy bych nemohla milovat zrádce – a proto nikdy nebudu milovat ani vás.“
Řekla to tak přesvědčivě, že jí Flusbrock věřil. Zkusil jinou výhrůžku a pověděl jí, že jestli si ho nevezme, zabije její rodiče, ale ona mu připomněla, že je stejně jako kapitán Dobromir sirotek. Pak Flusbrock pohrozil, že jí vezme všechny šperky, které jí zůstaly po mamince, ale ona pokrčila rameny a odvětila, že má stejně radši knihy. Nakonec lord Flusbrock prohlásil, že ji zabije, načež lady Eslanda odvětila, že beze všeho, neboť to bude mnohem lepší než muset poslouchat ty jeho řeči.
Flusbrock zuřil. Zvykl si, že je za všech okolností po jeho, a najednou něco nemohl mít – a chtěl to tím víc. Řekl tedy lady Eslandě, že jestli má tak ráda knížky, navždycky ji zamkne ve své knihovně. Na všechna okna nechá dát mříže, komorník Drolík jí bude třikrát denně nosit jídlo a ona bude moct ven, jen když bude potřebovat na záchod – a tak to bude, dokud si ho nevezme.
„V tom případě tady umřu,“ pronesla lady Eslanda klidně, „anebo možná na záchodě, kdo ví?“ Dál už z ní vrchní rádce nedostal ani slovo, a tak celý rozčilený odešel.
