Kapitola třicátá sedmá
Helenka a měsíc
Sirotčinec bábi Vrčavé se dost změnil ode dne, kdy sem v pytli přijela Helenka Hrdličková. Z polorozpadlé chatrče byla obrovská kamenná budova s mřížemi v oknech a zámky na všech dveřích. Vešlo se sem sto dětí.
Helenka tu byla pořád, mnohem vyšší a hubenější, ale stále nosila montérky, ve kterých ji unesli. Rukávy a nohavice si nastavila, aby jí oblečení nebylo malé, a když si ho někde natrhla, pečlivě si na něj přišila záplatu. Takhle kombinéza byla poslední památka na domov a na tatínka, a tak ji pořád nosila, místo aby si ušila šaty z pytlů od zelí, jako to dělala Marta a ostatní větší holky.
Helenka se několik let po svém únosu upínala k myšlence, že je tatínek pořád naživu. Byla chytrá holka a vždycky věděla, že tatínek na Ikaboga nevěří, a tak si pořád dokola opakovala, že sedí někde v cele a skrz mříže kouká na stejný měsíc jako ona každý večer, než jde spát.
Pak jednou večer, to byla u bábi Vrčavé už šestým rokem, uložila Hopkinsovic dvojčata a slíbila jim, že brzo zase uvidí maminku a tatínka, lehla si vedle Marty a podívala se na světle zlatý kotouč na obloze, když vtom si uvědomila, že už nevěří, že tatínek žije. Ta naděje jí vylétla ze srdce jako pták z vypleněného hnízda, a i když jí z očí tekly slzy, říkala si, že tatínkovi je líp a že je v nebi s maminkou. Snažila se utěšit myšlenkou, že když už rodiče nemusí chodit po zemi, můžou se zabydlet kdekoli, třeba v jejím srdci, a že v sobě musí vzpomínky na ně přiživovat jako oheň. Ale stejně bylo těžké mít rodiče, kteří žijí uvnitř vás, když si člověk nepřál nic jiného, než aby se vrátili a objali ho.
Na rozdíl od mnoha jiných dětí v sirotčinci si Helenka mámu a tátu dobře pamatovala. Vzpomínka na jejich lásku v ní zůstávala a ona dennodenně pomáhala s péčí o malé děti a starala se, aby měly dost objetí a laskavosti, které jí samotné tak chyběly. Ale Helenku pohánělo ještě něco jiného než vzpomínky na rodiče. Měla zvláštní pocit, že by měla vykonat něco důležitého, něco, co změní nejen její život, ale i budoucnost Přehršlánie. Nikdy o tom zvláštním pocitu nikomu nic neřekla, dokonce ani nejlepší kamarádce Martě, a přece jí dával sílu. Byla si jistá, že její den teprve přijde.
