Kapitola 38


Kapitola třicátá osmá
Lord Flusbrock jde na pomoc

Bábi Vrčavá jako jedna z mála lidí v celé Přehršlánii v posledních letech bohatla a bohatla. Nacpala svou chatrč k prasknutí dětmi a pak po obou lordech, kteří teď v království vládli, požadovala zlato, aby mohla dům přestavět a zvětšit. Dnes byl sirotčinec prosperující podnik, což znamenalo, že si bábi Vrčavá mohla dovolit večeřet dobroty, jaké jedli jen ti nejbohatší. Většina jejích zlaťáků padla na lahve nejlepšího maceravského vína a s lítostí musím říct, že když se opila, byla velmi zlá. Děti v sirotčinci byly samý šrám a modřina a mohla za to právě opilecká letora bábi Vrčavé.

Někteří z jejích svěřenců na zelné polévce a bití dlouho nevydrželi. Předními dveřmi se sem hrnuly hladové děti a hřbitůvek za domem se čím dál víc plnil. Bábi Vrčavé to bylo jedno. Všichni Karlové a Karly jí připadali stejní, všichni měli bledé a vyzáblé obličeje a cenu pro ni měli jen v podobě zlaťáků, které za ně dostala.

Ale když v sedmém roce své vlády v Přehršlánii dostal lord Flusbrock ze sirotčince bábi Vrčavé další požadavek na zlaté dukáty, vrchní rádce se rozhodl, že se tam rozjede a osobně si to místo zkontroluje, než té stařeně dá další peníze. Bábi Vrčavá jeho lordstvo vítala v těch nejlepších černých hedvábných šatech a dávala dobrý pozor, aby z ní necítil víno.

„Ubohý škvrňata, že, vaše lordstvo?“ řekla mu, když viděla, jak se s navoněným kapesníčkem pod nosem rozhlíží po hubených bledých dětech. Bábi Vrčavá vzala do náruče jednoho chlapečka z Mokřadu s bříškem nafouknutým hlady. „Však vidíte, jak moc potřebujou od vašeho lordstva pomoct.“

„Ano, ano, to je zřejmé,“ honem souhlasil Flusbrock, kapesníček přitisknutý na obličeji. Neměl rád děti, zvlášť takhle špinavé, ale věděl, že mnoho Přehršlanů má ty spratky pošetile v oblibě, a tak nebyl dobrý nápad nechat příliš mnoho z nich umřít. „Dobrá, schvaluji další finanční prostředky, bábi Vrčavá.“

Když se lord obrátil k odchodu, všiml si vedle dveří bledé dívky, na každé ruce chovala jedno dítě. Na sobě měla záplatované montérky, rozšířené a prodloužené. Bylo na ní něco, co ji odlišovalo od ostatních. Flusbrock měl dokonce pocit, že je mu povědomá. Na rozdíl od jiných smradů na ni jeho velkolepé šaty vrchního rádce neudělaly vůbec žádný dojem, stejně jako cinkající metály, které si udělil za funkci plukovníka Obranné brigády proti Ikabogovi.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Flusbrock Helenky a na chvilku si sundal navoněný kapesníček z tváře.

„Karla, pane. Všechny se tu jmenujeme Karla, víte?“ odvětila Helenka a prohlížela si Flusbrocka studenýma, vážnýma očima. Pamatovala si ho z nádvoří paláce, kde si hrávala, vzpomínala si, jak děti strašil, aby byly zticha, když kolem celý zamračený procházel s lordem Kydliánem.

„Co takhle pukrle? Jsem královských vrchní rádce.“

„Vrchní rádce není král,“ namítla dívka.

„Co to říká?“ zaskřehotala bábi Vrčavá a štrachala se k nim, aby se podívala, jestli Helenka nezlobí. Ze všech dětí v sirotčinci ji měla nejmíň ráda. Nikdy ji tak docela nezlomila, i když se snažila, seč mohla. „Co to povídáš, Šeredná Karlo?“ zajímala se. Helenka nebyla šeredná ani trochu, ale tahle přezdívka byla jeden ze způsobů, jak se ji bábi Vrčavá snažila zlomit.

„Vysvětluje, proč mě nepozdravila řádným pukrletem,“ odvětil Flusbrock, dál upřeně hleděl do jejích tmavých očí a přemýšlel, kde už je jenom viděl.

Vídal je v obličeji truhláře, za kterým pravidelně chodil do katakomb, ale protože pan Hrdlička dočista zešílel, měl dlouhé bílé vlasy a vousy, a tahle dívka působila chytře a klidně, Flusbrock si ty dva nespojil.

„Šeredná Karla byla vždycky drzá,“ odtušila bábi Vrčavá a v duchu si slíbila, že jakmile lord Flusbrock odejde, tak Helenku potrestá. „Jednou ji vyhodím, pane, ať vidí, jaký je žebrat po ulicích, nemít mou střechu nad hlavou a nejíst moje jídlo.“

„Mně by ta zelná polévka tak chyběla,“ pronesla Helenka chladným, tvrdým hlasem. „Věděl jste, že tou nás tady krmí? Třikrát denně zelná polévka.“

„Jistě velmi výživná,“ odtušil lord Flusbrock.

„Někdy nám ale přilepší,“ dodala Helenka, „a dostaneme sirotčí koláčky. Jestlipak víte, co to je, pane?“

„Nevím,“ řekl Flusbrock proti své vůli. Na té holce něco bylo… Jenže co?

„Jsou ze samých zkažených věcí,“ vysvětlila Helenka a její tmavé oči se vpíjely do těch jeho. „Ze shnilých vajec, plesnivé mouky, z věcí, které už leží ve špajzu dlouho… Lidi nám nemají co jiného dát, a tak seberou věci, které nechtějí, a nechají nám je přede dveřmi na schodech. Někdy je z těch koláčků dětem špatně, ale stejně je snědí, jaký mají hlad.“

Flusbrock ani tak neposlouchal Helenčina slova, jako spíš její přízvuk. Přestože už v Maceravě žila opravdu dlouho, v jejím hlase byly pořád ještě slyšet Kruasany.

„Odkud jsi, holka?“ zeptal se jí.

Ostatní děti zmlkly a sledovaly, jak si ten pán povídá s Helenkou. Bábi Vrčavá ji sice nenáviděla, ale mezi menšími dětmi byla nesmírně oblíbená, protože je chránila před bábi Vrčavou i Karlem Mlátičkou a nikdy jim nekradla kůrky, na rozdíl od jiných starších dětí. Taky se o ní vědělo, že jim z osobních zásob bábi Vrčavé nosí chleba a sýr, přestože to bylo velmi riskantní a někdy za to dostala od Karla Mlátičky nářez.

„Pocházím z Přehršlánie, pane,“ odvětila Helenka. „Možná jste o ní slyšel. To bývalo takové království, kde nikdy nikdo neměl hlad a nebyl chudý.“

„To by stačilo,“ zavrčel lord Flusbrock, obrátil se k bábi Vrčavé a řekl: „Souhlasím s vámi, madam. Ta holka vám za vaši dobrotu vůbec není vděčná. Možná by bylo lepší ji nechat, ať se protlouká sama.“

Nato lord Flusbrock vyrazil ven a práskl za sebou dveřmi. Jakmile byl pryč, bábi Vrčavá se po Helence ohnala holí, ale ta po letech cviku dokázala včas uhnout. Stařena se odšourala, holí přitom před sebou rozháněla děti a nakonec za sebou zabouchla dveře svého pohodlného salonku. Děti zaslechly lupnutí špuntu.

Když si pak Marta s Helenkou večer vlezly do postelí, Marta zničehonic řekla: „Helenko, to, co jsi řekla vrchnímu rádci, nebyla pravda.“

„Co přesně, Marto?“ zašeptala Helenka.

„Že všichni byli dřív najedení a spokojení. My jsme v Mokřadu nikdy neměli všeho dost.“

„Omlouvám se,“ špitla Helenka. „Já zapomněla.“

„Jasně,“ vzdechla ospalá Marta, „Ikabog nám kradl ovce.“ Helenka se zachumlala hloub pod deku ve snaze se zahřát. Za celou dobu, co tu společně žily, se Helence nepovedlo Martu přesvědčit, že Ikabog neexistuje. Dnes si však přála taky věřit raději na nestvůru v močálu než na lidskou zlobu a prohnanost, která kouká z očí lordu Flusbrockovi.

Co kreslit?

měsíc
Helenka v nastavované kombinéze
Helenka a lord Flusbrock
zelná polévka
sirotčí koláčky

Všechny kapitoly