Kapitola 52


Kapitola padesátá druhá
Houby

Helenka a Marta na chuť těch vurstporských koláčů po dlouhých letech zelné polévky u bábi Vrčavé nikdy nezapomněly. Marta se po prvním soustu dokonce rozplakala a prohlašovala, že by si nikdy nemyslela, že jídlo může chutnat takhle. U té dobroty všichni zapomněli na Ikaboga. Když dojedli, připadali si statečnější, vstali a jali se ve světle ohně prozkoumávat jeskyni.

„Koukněte,“ ozvala se Helenka, když na stěně objevila nějaké kresby.

Postavičky s kopími tam před sebou hnaly snad stovku chlupatých Ikabogů.

„Podívejte se na tohohle!“ ukázal Štěpán na obrázek nedaleko vchodu do jeskyně.

Ve světle plamenů všichni zkoumali osamělého Ikaboga, který stál tváří v tvář panáčkovi s chocholatou helmou a mečem v ruce.

„To vypadá jako král,“ zašeptala Helenka. „Myslíte, že tehdy v noci opravdu viděl Ikaboga?“

Na to ostatní pochopitelně neměli odpověď, zato já ano. Povím vám celou pravdu a doufám, že vás nenaštvu, že to udělám až teď.

Norbert Ikaboga v mlze tu osudnou noc, kdy byl zastřelen major Veselka, opravdu zahlédl. Taky vám prozradím, že druhý den ráno starý ovčák, který si myslel, že mu psa sežrala nestvůra, zaslechl kňučení a škrábání na dveře a zjistil, že věrný Štup se vrátil domů, jak jinak, protože ho Flusbrock propustil ze šlahounů, do nichž se zamotal.

Než příliš příkře odsoudíte ovčáka, že králi neřekl, že mu psa nesežral žádný Ikabog, vzpomeňte si, že byl po dlouhé cestě do Kruasan moc a moc unavený. Králi by to tak jako tak bylo jedno. Jakmile jednou příšeru v mlze viděl, nic a nikdo by ho nepřesvědčil, že není opravdová.

„To by mě zajímalo,“ odtušila Marta, „proč Ikabog krále nesežral.“

„Třeba ho opravdu zahnal, jak se povídá,“ nadhodil Štěpán pochybovačně.

„Je to tedy dost divné,“ usoudila Helenka a rozhlédla se po jeskyni. „Jestli Ikabog žere lidi, tak proč tu nejsou žádné kosti?“

„Zřejmě je požírá i s kostmi,“ hádal Vilém. Hlas se mu třásl.

Pak Helence došlo, že se zřejmě pletli, když si mysleli, že major Veselka zemřel při nehodě. Zjevně ho přece jen zabil Ikabog. Už už sahala po Vilémově ruce, aby mu dala na srozuměnou, že ví, jak hrozné to pro něj musí být, že se ocitl v doupěti nestvůry, která mu zabila tatínka, když vtom zvenku znovu zaslechli těžké kroky a věděli, že se Ikabog vrací. Všichni skočili zpátky do vlněného hnízda a posadili se, jako by vůbec nevstali.

Ikabog s hlasitým rachotem odvalil balvan a vpustil tak dovnitř studený zimní vzduch. Venku pořád ještě chumelilo a on měl srst plnou sněhu. V jednom koši nesl spoustu hub a trochu dřeva. V druhém měl zmrzlé kruasanské pečivo.

Kamarádi sledovali, jak Ikabog přikládá na oheň a pokládá zmrzlou hroudu koláčků na plochý kámen vedle něj, aby pomalu roztála. Pak se začal cpát houbami. Měl zvláštní způsob. Vždycky jich pár napíchl na jediný dráp, který mu trčel z tlapy, a pak je jednu po druhé decentně bral do tlamy a s náramným potěšením je přežvykoval.

Po chvíli mu zřejmě došlo, že ho čtyři lidé pozorují.

„Řvu,“ pronesl znovu a dál si jich nevšímal, dokud nesnědl všechny houby. Pak opatrně vzal rozmražené kruasanské pečivo z teplého kamene a obrovskými chlupatými tlapami je nabídl lidským stvořením.

„Chce si nás vykrmit!“ vyděšeně šeptla Marta, ale přesto si vzala jeden náramný nadýchánek a za okamžik už měla blahem zavřené oči.

Když Ikabog a všichni čtyři kamarádi dojedli, Ikabog uklidil oba koše do kouta, prohrábl oheň a popošel ke vchodu do jeskyně. Venku pořád chumelilo a začalo zapadat slunce. S podivným zvukem, který by vám by povědomý, kdybyste někdy slyšeli, jak se nafukují dudy, než se na ně začne hrát, se Ikabog nadechl a začal zpívat jazykem, kterému žádný člověk nerozuměl. Píseň se rozléhala nad močálem, na který pomalu padala tma. Čtyři kamarádi poslouchali a zanedlouho se jim začalo chtít spát, a tak se jeden po druhém zabořili do vlněného hnízda a usnuli.

Všechny kapitoly