Kapitola padesátá třetí
Tajemná nestvůra
Trvalo několik dní, než Helenka, Vilém, Marta a Štěpán posbírali odvahu a udělali něco jiného, než že jen jedli zmrzlé jídlo, které jim Ikabog nosil z vozu, a dívali se, jak si pochutnává na houbách, které si nasbíral pro sebe. Kdykoli vyšel ven (pokaždé přitom zatarasil vchod balvanem, aby neutekli), probírali jeho podivné zvyky, ale jen potichoučku, protože co kdyby náhodou číhal za balvanem a poslouchal.
Na jedné věci se nemohli shodnout, a sice jestli je Ikabog kluk, nebo holka. Helenka, Vilém a Štěpán si mysleli, že je samec, vzhledem k tomu, jak hluboký má hlas, ale Marta, která se doma starala o ovce, než jí rodina pomřela hlady, tvrdila, že je to samice.
„Roste jí břicho,“ tvrdila jim. „Řekla bych, že bude mít mladé.“
Děti samozřejmě také řešily, kdy přesně se je Ikabog chystá sežrat a jestli ho dokážou přeprat, až se o to pokusí.
„Já myslím, že máme ještě čas,“ odhadoval Vilém a díval se přitom na Helenku a Martu, obě ze sirotčince pořád dost hubené. „Vás dvou by se moc nenajedl.“
„Kdybych mu skočil zezadu na krk,“ prohlásil Štěpán a naznačil, jak by to udělal, „a Vilém ho vší silou praštil do břicha –“
„Ikaboga nikdy nepřemůžeme,“ přerušila je Helenka. „Pohne balvanem stejně velkým, jako je on sám. Takovou sílu ani zdaleka nemáme.“
„Kéž bychom tak měli nějakou zbraň,“ posteskl si Vilém, vstal a nakopl kamínek, až přeletěl celou jeskyni.
„Nepřipadá vám zvláštní,“ ozvala se Helenka, „že Ikabog za celou dobu nežral nic jiného než houby? Nemáte pocit, že se sám dělá divočejší, než doopravdy je?“
„Žere ovce,“ odtušila Marta. „Kde by se jinak vzala všechna ta vlna?“
„Třeba jen sbírá kousky, co se zachytí někde na keřích,“ napadlo Helenku a zvedla kousek hebkého bílého chmýří. „Pořád mi není jasné, proč tu nejsou žádné kosti, jestli žere zvířata a lidi.“
„A co ta píseň, kterou každý večer zpívá?“ otázal se Vilém. „Mám z ní husí kůži. Podle mě je to válečná píseň.“
„Mě taky děsí,“ přidala se Marta.
„O čem asi je?“ řekla Helenka.
Po pár minutách se obrovitý balvan u vchodu do jeskyně opět pohnul a objevil se Ikabog se dvěma koši, jeden jako obvykle plný hub a druhý zmrzlých tvarošických sýrů.
Všichni jedli mlčky jako vždycky, a když Ikabog uklidil koše a prohrábl oheň, přešel k ústí jeskyně, aby do zapadajícího slunce zazpíval píseň v jazyce, kterému nikdo z lidí nerozuměl.
Helenka vstala.
„Co to děláš?“ zašeptal Vilém a chytil ji za kotník. „Sedni si!“
„Ne,“ odvětila Helenka a vyprostila se mu. „Chci s ním mluvit.“
A tak neohroženě vykročila ke vchodu do jeskyně a posadila se vedle Ikaboga.
Co kreslit?
malby na stěnách Ikabogovy jeskyně
koš plný hub
