Kapitola 54


Kapitola padesátá čtvrtá
Ikabogova píseň

Ikabog se zrovna nadechl a jako obvykle to znělo, jako když se nafukují dudy, když Helenka řekla: „Jakým jazykem to zpíváte, Ikabogu?“

Ikabog se na ni podíval, celý překvapený, že u něj sedí tak blízko. Nejdřív si Helenka myslela, že jí neodpoví, ale konečně hlubokým hlasem zvolna řekl: „Je to ikačtina.“

„A o čem je ta píseň?“

„Je v ní příběh Ikabogů – a taky tvého pokolení.“

„Myslíte lidí?“ ujišťovala se Helenka.

„Ano, lidí,“ přitakal Ikabog. „Ty dva příběhy jsou vlastně jeden, protože lidé se nahrobili z Ikabogů.“

Pak se znovu nadechl, že se dá do zpěvu, ale Helenka ho přerušila: „Co znamená ‚nahrobili‘? Je to totéž jako ‚narodili‘?“

„Kdepak,“ odvětil Ikabog a shlédl na ni. „Je to něco docela jiného. Takhle přicházejí na svět Ikabogové.“

Vzhledem k tomu, jak byl Ikabog obrovský, chtěla Helenka být zdvořilá, a tak opatrně řekla: „No, ale to zní přece jen trochu podobně, jako že se narodili.“

„Ale je to něco jiného,“ řekl Ikabog hlubokým hlasem. „Narodit se a nahrobit se jsou dvě docela odlišné věci. Když se nahrobí dítě, my, kdo jsme ho nahrobili, umíráme.“

„Vždycky?“ zeptala se Helenka a všimla si, jak si Ikabog při řeči nepřítomně hladí břicho.

„Vždycky,“ odpověděl po chvíli. „Takhle to u Ikabogů chodí. Je to jedna z lidských podivností, že žijí se svými dětmi.“

„Ale to je přece hrozně smutné,“ odtušila Helenka váhavě. „Umřít, když se vám narodí dítě.“

„Na tom není nic smutného,“ odvětil Ikabog. „Nahrobení je úžasná věc. Směřuje k němu celý náš život. To, co děláme a co cítíme, když se naše děti nahrobí, určuje jejich povahu. Je moc důležité, aby nahrobení proběhlo hezky.“

„Tomu nerozumím,“ namítla Helenka.

„Když umřu ve smutku a beznaději,“ vysvětloval Ikabog, „moje děti nepřežijí. Mí přátelé umírali zoufalí, jeden po druhém před mýma očima, a jejich děti je přežily jen o pár vteřin. Ikabog bez naděje nemůže žít. Já jsem poslední na celém světě a mé nahrobení bude nejdůležitější v dějinách, protože jestli se podaří, náš druh přežije, a jestli ne, Ikabogové zmizí navždy. Všechny naše potíže pramení ze špatného nahrobení, abys věděla.“

„A o tom je ta vaše písnička?“ zajímala se Helenka. „O špatném nahrobení?“

Ikabog přikývl, oči upřené do čím dál temnějšího zasněženého močálu. Pak se znovu zhluboka nadechl jako měch a rozezpíval se, a tentokrát zpíval slova, kterým lidé rozuměli.

Na počátku věků, kdy svět

patřil jen Ikabogům, ještě

člověk, tvor chladný, nežil,

tvor se srdcem z kamene.

Byl to krásný, dokonalý svět

jako přesný odraz nebe, ještě

nikdo nás nelovil, nikdo nás nebil,

tak už to dávno není, dávno ne.

Ach, Ikabogové, nahrobte se zas,

nahrobte se zas, mí Ikabogové.

Ach, Ikabogové, nahrobte se zas,

nahrobte se, už je čas.

Pak strašná věc! Jednu noc v bouři

přišla Hořkost, ze Strachu nahrobená,

a tahle Hořkost vysoko se tyčí,

je jiná než ostatní.

Hrubý hlas má, oči zle mhouří,

hrůza z ní jde nevídaná,

a tak ji bijí a sborem křičí:

„Táhni odsud, vypadni!“

Ach, Ikabogové, nahrobte se moudře,

ahrobte se moudře, mí Ikabogové.

Ach, Ikabogové, nahrobte se moudře,

nahrobte se moudře, už je čas.

Od domova tisíc mil

nahrobení přišlo náhle,

sama ve tmě Hořkost mřela

a na svět přišla Zloba.

Poslední Ikabog se nahrobil,

chtěl své předky pomstít. Táhle

řvala lysá stvůra, když svět zřela,

a začala nová doba.

Ach, Ikabogové, nahrobte se mile,

nahrobte se mile, mí Ikabogové.

Ach, Ikabogové, nahrobte se mile,

nahrobte se mile, už je čas.

Ze Zloby je lidská rasa,

to z nás vzešel člověk,

z Hořkosti a Zloby povstal,

až byla lidí armáda,

celé vojsko, co se kasá:

„Ikabogu, je po tobě.“

Tisíce nás umíraly, pršela krev, život ustal,

jeden za druhým jak strom padá.

Ach, Ikabogové, nahrobte se chrabře,

nahrobte se chrabře, mí Ikabogové.

Ach, Ikabogové, nahrobte se chrabře,

nahrobte se chrabře, už je čas.

Člověk nás z domu vypudil,

z trávy pryč do bahna a sloty,

do mlhy a deště, kde slunce nesvítí.

Museli jsme se schovávat.

Až poslední Ikabog zbyl,

co přežil střílení a ostré hroty,

a teď musí jeho děti

s nenávistí a zlobou bojovat.

Ach, Ikabogové, pobijte lidi,

pobijte lidi, mí Ikabogové.

Ach, Ikabogové, pobijte lidi,

pobijte lidi, už je čas.

Helenka i Ikabog chvíli seděli mlčky, když Ikabog dozpíval. Zrovna vycházely hvězdy. Helenka upřela oči na měsíc a řekla: „Kolik lidí jste sežral, Ikabogu?“

Ikabog vzdychl. „Ještě žádného. Ikabogové mají rádi houby.“

„Chystáte se nás sežrat, až přijde čas nahrobení?“ zajímala se Helenka. „Aby vaše děti věřily, že Ikabogové žerou lidi? Vy z nich chcete udělat zabijáky, že? Aby získaly zpátky zem, která vám patří.“

Ikabog se na ni podíval. Do odpovědi se mu nijak zvlášť nechtělo, ale nakonec pokýval obrovskou pačesatou hlavou. Za Ikabogem a Helenkou si Vilém, Marta a Štěpán u skomírajícího ohně vyměňovali vyděšené pohledy.

„Já vím, jaké to je, když přijdete o ty, které máte na světě nejraději,“ řekla Helenka tiše. „Máma mi umřela a táta zmizel. Když odešel, dlouho jsem samu sebe přesvědčovala, že je pořád ještě naživu. Musela jsem, jinak bych asi taky umřela.“

Helenka vstala a podívala se Ikabogovi do smutných očí.

„Řekla bych, že lidi potřebují naději skoro stejně jako Ikabogové. Ale,“ dodala a položila si přitom ruku na srdce, „já mám mámu a tátu pořád tady a vždycky budu. Takže až mě budete žrát, nechte si srdce na konec. Chci, aby žili tak dlouho, jak jen to půjde.“

Pak se vrátila do jeskyně a všichni čtyři lidé se zase usadili na hromadu vlny u ohně.

O něco později Helenka v polospánku zaslechla Ikaboga popotahovat. Nebo se jí to jen zdálo?

Co kreslit?

Helenka a Ikabog, jak sedí u vchodu do jeskyně
výjevy z Ikabogovy písně
strach
hořkost
nenávist

Všechny kapitoly