Kapitola padesátá pátá
Flusbrock urazil krále
Po lapálii s únikem poštovského vozu lord Flusbrock podnikl kroky, aby se nic takového už neopakovalo. Bez králova vědomí vyšla nová vyhláška, která vrchnímu rádci umožňovala otvírat dopisy a hledat v nich známky velezrady. Vyhláška přičinlivě vyjmenovávala vše, co se v současné době v Přehršlánii považovalo za zradu. Pořád se nesmělo říkat, že Ikabog neexistuje a že Norbert není dobrý král. Velezrada taky byla kritizovat lorda Flusbrocka a lorda Kydliána, tvrdit, že daň na Ikaboga je příliš vysoká, a na seznamu poprvé přibyly taky řeči o tom, že lidé v Přehršlánii už nejsou tak spokojení a sytí, jako bývali.
Když se teď všichni tak báli psát v dopisech pravdu, pošta do hlavního města skoro přestala chodit, a nejezdili sem dokonce ani žádní návštěvníci, což bylo přesně to, co lord Flusbrock chtěl, a tak mohl spustit druhou fázi svého plánu – naposílat Norbertovi hromadu obdivných dopisů. Protože nebylo možné, aby byly všechny napsané stejnou rukou, Flusbrock zavřel několik vojáků v místnosti se štosem papíru a spoustou brků a nařídil jim, ať píšou.
„Velebte krále, pochopitelně,“ vykládal jim a přecházel u toho ve svých rádcovských šatech sem a tam. „Pište mu, že je nejlepší vládce, kterého země kdy měla. A mě taky velebte. Napište, že nevíte, co by bez lorda Flusbrocka s Přehršlánií bylo. A taky že nebýt Obranné brigády proti Ikabogovi, zabila by ta nestvůra mnohem víc lidí. A že je Přehršlánie bohatší než kdy dřív.“
A tak Norbert začal dostávat dopisy, v nichž četl, že je úžasný a že země nikdy nebyla šťastnější a že válka proti Ikabogovi jde moc dobře.
„Tak se mi zdá, že se mi náramně daří!“ zářil král Norbert u oběda s oběma lordy a mával přitom jedním z takových dopisů. Od té doby, co mu začaly chodit tyhle podvodné pochvalnosti, byl daleko veselejší. Zem byla v tuhé zimě úplně zmrzlá, takže jezdit na lov nebylo bezpečné, ale Norbert, který měl na sobě nádherný nový oranžový hedvábný oblek s topasovými knoflíky, si připadal obzvlášť pohledný, což mu na veselosti jen dodávalo. Bylo moc příjemné sledovat, jak se za oknem sype sníh, když mu v komnatě hořel oheň a stůl se jako obvykle prohýbal pod drahým jídlem.
„Netušil jsem, že bylo zabito tolik Ikabogů, Flusbrocku! Vlastně když o tom tak přemýšlím, nevěděl jsem, že jich je víc než jeden.“
„Ehm, ano, pane,“ vykoktal Flusbrock a vrhl přitom zuřivý pohled na Kydliána, který se nacpával obzvlášť lahodným smetanovým sýrem. Flusbrock toho měl na práci moc, takže dal Kydliánovi za úkol všechny padělané dopisy kontrolovat, než odejdou ke králi. „Nechtěli jsme vás znepokojovat, ale už před časem jsme zjistili, že ta nestvůra se, ehm –“
Decentně si odkašlal.
„– rozmnožila.“
„Chápu,“ odvětil Norbert. „V tom případě je skvělá zpráva, že je odpravujete takovým tempem. Měli bychom si jednoho nechat vycpat a vystavit ho, ať lid vidí.“
„Ehm… ano, pane, to je vynikající nápad,“ procedil Flusbrock zaťatými zuby.
„Jedné věci ale nerozumím,“ pronesl Norbert a znovu se zamračil na dopis. „Neříkal náhodou profesor Švindlmachr, že když Ikabog umře, vzejdou z něj dva noví? Když je takhle zabíjíte, nezdvojnásobujete tím náhodou jejich počet?“
„Ech… ne, pane, tak to není,“ vypravil ze sebe Flusbrock a prohnaná mysl mu pracovala na plné obrátky. „Našli jsme způsob, jak tomu zabránit. Tedy… totiž…“
„Nejdřív je praštíme po hlavě,“ ozval se Kydlián.
„Ano, nejdřív je praštíme po hlavě,“ přikyvoval Flusbrock. „Přesně tak. Když se k nim přiblížíte natolik, že je dokážete omráčit, než je zabijete, pane, tak se ten zdvojovací proces… zastaví.“
„Ale proč jste mi o tom báječném objevu neřekl, Flusbrocku?“ zvolal Norbert. „Tím se přece všechno mění – brzy možná Ikabogy v Přehršlánii vyhladíme docela!“
„Ano, pane, je to dobrá zpráva, že ano?“ přitakal Flusbrock a přál si Kydliánovi jednu vlepit, aby se tak neusmíval. „Ale pořád jich ještě docela dost zbývá…“
„Ale stejně je konec v dohledu!“ zaradoval se Norbert, odložil dopis a znovu vzal do ruky příbor. „Je obrovská škoda, že nějaký Ikabog zabil majora Špačka těsně předtím, než jsme se jim dostali na kobylku.“
„Veliká škoda, pane, ano,“ přitakal Flusbrock, neboť Špačkovo náhlé zmizení králi pochopitelně vysvětlil tak, že položil život v Mokřadu, když se snažil Ikabogovi zabránit, aby se dostal na jih.
„Jedna věc, o které už dlouho přemýšlím, mi teď dává mnohem větší smysl,“ odtušil Norbert. „Služebnictvo neustále zpívá státní hymnu, slyšeli jste je? Je to moc povzbudivé a tak, to ano, ale přece jen je to pořád na jedno brdo. A já už vím, proč zpívají – oslavují naše vítězství nad Ikabogy, že je to tak?“
„Se vší určitostí ano,“ přisvědčil Flusbrock.
Zpěv ve skutečnosti pocházel od vězňů v katakombách, nikoli od služebnictva, ale Norbert neměl ponětí, že v žaláři pod jeho nohama sedí asi tak padesát lidí.
„Měli bychom na oslavu uspořádat ples!“ prohlásil král. „Už jsme dlouho žádný neměli. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy tančil s lady Eslandou.“
„Jeptišky netančí,“ odsekl Flusbrock nakvašeně. Zničehonic vstal. „Kydlián, na slovíčko.“
Oba byli na půl cesty ke dveřím, když král nařídil: „Počkejte.“
Oba se obrátili. Král Norbert se najednou netvářil ani trochu potěšeně.
„Ani jeden z vás nepožádal o svolení vstát od královského stolu.“
Oba lordi si vyměnili pohled, pak se Flusbrock uklonil a Kydlián to udělal po něm.
„Prosím Vaše Veličenstvo za prominutí,“ řekl Flusbrock. „Já jen, že jestli máme podle vašeho báječného návrhu nechat vycpat jednoho mrtvého Ikaboga, musíme jednat rychle. Jinak by nám mohl, ehm, zetlít.“
„To je jedno,“ odvětil Norbert a pohrával si přitom se zlatou medailí, kterou měl kolem krku a na které se skvěla podobizna krále bojujícího s jakýmsi drakem, „jsem pořád král, Flusbrocku. Váš král.“
„Samozřejmě, můj pane,“ řekl Flusbrock a znovu se hluboce uklonil. „Žiju jen, abych vám sloužil.“
„Hmm,“ zabručel Norbert. „Tak si to dobře pamatujte a s vycpáváním toho Ikaboga se moc neloudejte. Rád bych ho ukázal lidu. Pak probereme ten ples.“
