Kapitola 57


Kapitola padesátá sedmá
Helenčin plán

Na severu v Mokřadu, kde na zemi pořád ležela silná vrstva sněhu, už Ikabog nestrkal před vchod do jeskyně balvan, když šel s košíky ven. Místo toho mu Helenka, Vilém, Marta i Štěpán pomáhali sbírat bažinné houbičky, které měl tak rád. Krom toho z opuštěného vozu brali zmrzlé jídlo a nosili si ho do jeskyně pro sebe.

Všichni čtyři byli den ode dne silnější a zdravější. Také Ikabog tloustl a tloustl, ale to proto, že se blížil čas jeho nahrobení. Protože to byl zároveň čas, kdy měl všechny čtyři sníst, Vilém, Marta ani Štěpán neměli z jeho rostoucího břicha pražádnou radost. Zvlášť Vilém byl zcela přesvědčen, že je má Ikabog v úmyslu zabít. Teď už si byl jistý, že se pletl, když si myslel, že jeho otec měl nehodu. Ikabog existoval, takže majora Veselku zcela jistě zabil on.

Na houbařských výpravách se Ikabog s Helenkou ostatním často trochu vzdálili a povídali si.

„Co myslíte, o čem mluví?“ pošeptala jednou Marta oběma klukům, když v močálu hledali takové malé bílé houbičky, které měl Ikabog nejraději.

„Řekl bych, že se s ním snaží skamarádit,“ odvětil Vilém.

„Jako aby sežral nás, a ji ne?“ zeptal se Štěpán.

„Taková hrůza, to vůbec neříkej,“ okřikla ho Marta. „Helenka se v sirotčinci o všechny starala. Někdy se dokonce nechala potrestat za někoho jiného.“

Štěpána to zaskočilo. Otec ho naučil, aby od všech, které potká, čekal jen to nejhorší, a životem se podle něj dalo nějak protlouct, jedině když jste byli vždycky ti největší, nejsilnější a nejzlejší. Těchhle zvyků se mu těžko zbavovalo, ale otec byl po smrti a matka i bratři nepochybně ve vězení a Štěpán nechtěl, aby ho tihle tři noví kamarádi neměli rádi.

„Pardon,“ zamumlal a Marta se na něj usmála.

Vilém měl náhodou pravdu. Helenka se opravdu chtěla s Ikabogem spřátelit, ale neměla v plánu zachránit jen sebe, dokonce ani sebe a své tři kamarády. Chtěla zachránit celou Přehršlánii.

Jak tak toho rána šla s nestvůrou kousek před ostatními, všimla si, že v jednom místě se tající krustou ledu prodralo pár sněženek. Blížilo se jaro, což znamenalo, že na kraj močálu se brzy vrátí vojáci. V žaludku měla takový podivný pocit nevolnosti, protože věděla, jak je důležité, aby to vzala za správný konec, a řekla: „Ikabogu, pamatujete si tu písničku, co zpíváte každý večer?“

Ikabog, který právě zvedal kládu, aby se podíval, jestli se pod ní neschovávají nějaké houby, řekl: „Kdybych si ji nepamatoval, nemohl bych ji přece zpívat, co?“

Pak se hvízdavě uchechtl.

„No a víte, jak v ní zpíváte, že chcete, aby vaše děti byly milé, moudré a chrabré?“

„Ano,“ přisvědčil Ikabog, sebral stříbřitě šedou houbu a ukázal ji Helence. „Tahle je moc dobrá. Stříbrných tu moc neroste.“

„Moc hezká,“ odtušila Helenka a Ikabog hodil houbu do koše. „Jenže v poslední sloce zpíváte, že doufáte, že vaše děti budou zabíjet lidi,“ pokračovala Helenka.

„Ano,“ řekl Ikabog znovu, natáhl se pro kousek nažloutlé houby na padlém kmeni a ukázal ji Helence. „Tahle je jedovatá. Tu nikdy nejez.“

„Nebudu,“ odvětila Helenka, zhluboka se nadechla a řekla: „Ale vy si vážně myslíte, že milý, moudrý a chrabrý Ikabog by žral lidi?“

Ikabog se zrovna shýbal pro další stříbrnou houbu. Zarazil se uprostřed pohybu a podíval se na Helenku.

„Já vás nechci sežrat,“ řekl, „já musím, jinak mé děti umřou.“

„Říkal jste přece, že potřebují naději,“ namítla Helenka. „Co když po nahrobení uvidí, jak jejich matka – nebo otec – pardon, já vlastně nevím –“

„Já budu jejich Ika,“ vysvětlil jí Ikabog, „a oni budou mí Ikabožíci.“

„A nebylo by krásné, kdyby vaši – vaši Ikabožíci viděli, že jejich Ika má kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi a chtějí, aby byl šťastný a žil s nimi jako jejich přítel? Nedalo by jim to víc naděje než cokoli jiného?“

Ikabog si sedl na kládu a dlouho mlčel. Vilém, Marta a Štěpán se zastavili a zdálky ho pozorovali. Poznali, že se mezi Helenkou a Ikabogem odehrává něco moc důležitého, ale i když byli nesmírně zvědaví, neodvažovali se přiblížit.

Konečně Ikabog pravil: „Možná… možná by bylo lepší, kdybych vás nesežral, Helenko.“

To bylo poprvé, co jí řekl jménem. Helenka natáhla ruku, položila mu ji do tlapy a chvilku se na sebe usmívali. Pak Ikabog řekl: „Až nastane mé nahrobení, ty a tví kamarádi si musíte stoupnout kolem mě a mí Ikabožíci se narodí s vědomím, že jste i jejich přátelé. A pak musíte s mými Ikabožíky navždycky zůstat tady v močálu.“

„Víte, to bude problém,“ opáčila Helenka opatrně a pořád přitom držela Ikaboga za tlapu. „Brzo nám dojde jídlo a hub tady pro nás čtyři a vaše Ikabožíky nebude dost.“

Připadalo jí zvláštní takhle mluvit o době, kdy už Ikabog nebude naživu, ale jemu to zjevně vůbec nevadilo.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se jí a ve velkých očích se mu zračily obavy.

„Ikabogu,“ pronesla Helenka, „lidé po celé Přehršlánii umírají. Někteří hlady, jiní násilnou smrtí, a to všecko jen proto, že pár zlovolných mužů všechny ostatní přesvědčilo, že chcete zabíjet lidi.“

„To jsem taky chtěl, dokud jsem nepotkal vás,“ odvětil Ikabog.

„Ale teď jste se změnil,“ namítla Helenka. Vstala, stoupla si čelem k Ikabogovi a vzala ho za obě tlapy. „Už víte, že lidé – tedy aspoň většina z nich – nejsou krutí ani zlí. Jsou povětšinou smutní a unavení, Ikabogu. A kdyby vás znali, kdyby věděli, jak jste laskavý a něžný a že jíte jen houby, pochopili by, jak je hloupé se vás bát. Určitě by chtěli, abyste i s Ikabožíky odešel z močálu a vrátil se zpátky na louky, kde žili vaši předkové, kde jsou větší a lepší houby a vaši potomci s námi můžou žít jako přátelé.“

„Ty chceš, abych odešel z močálu?“ podivil se Ikabog. „Abych šel mezi lidi, co mají pušky a oštěpy?“

„Ikabogu, poslouchejte mě, prosím,“ žadonila Helenka. „Jestli se vaši Ikabožíci nahrobí a kolem sebe budou mít stovky lidí, kteří je chtějí milovat a chránit, nedá jim to víc naděje, než kolik kdy který Ikabog měl? Zatímco jestli my čtyři zůstaneme tady v močálu a umřeme tu hlady, kde vezmou jakou naději?“

Nestvůra na Helenku hleděla a Vilém, Marta a Štěpán je oba pozorovali a přemýšleli, co se to tam asi tak děje. Nakonec se Ikabogovi v oku zaleskla obrovská slza jako skleněné jablko.

„Já se mezi lidi bojím. Mám strach, že mě i mé Ikabožíky zabijí.“ „To určitě ne,“ odvětila Helenka, pustila mu tlapy a položila mu ruce na obrovské tváře, takže jí prsty docela zmizely v dlouhých chlupech. „Přísahám vám, Ikabogu, že vás ochráníme. Vaše nahrobení opravdu bude to nejdůležitější v dějinách. Oživíme Ikabogy… a Přehršlánii taky.“

Co kreslit?

Ikabog s uslzenýma očima
Helenka a Ikabog, jak si povídají

Všechny kapitoly