Kapitola 6


Kapitola šestá
Boj na nádvoří

Za palácem bylo nádvoří, kde se procházeli pávi, klokotaly fontány a na všechno dohlížely sochy někdejších králů a královen. Děti služebnictva si tu po škole mohly hrát, pokud ovšem netahaly pávy za ocas, nelezly po sochách a zdržely se koupání ve fontánách. Lady Eslanda, která měla děti ráda, sem občas přišla a vila s nimi věnce ze sedmikrásek, ale největší vzrůšo bylo, když na balkon vyšel král Norbert a zamával. To pak všechny děti jásaly, klaněly se a sekaly pukrlata, jak je to naučili rodiče.

Jediné chvíle, kdy děti ztichly, přestaly skákat panáka a hrát si na to, že bojují se Ikabogem, nastaly, když přes nádvoří procházeli lord Flusbrock a lord Kydlián. Tihle dva neměli děti rádi ani trochu. Ti smradi totiž nadělali hrozného randálu, a nejvíc navečer, když si lordi rádi dáchli mezi lovem a večeří.

Jednoho dne nedlouho po Vilémových a Helenčiných sedmých narozeninách, když si všichni jako obvykle hráli mezi pávy a fontánami, prohlásila dcera nové vrchní švadleny v překrásných šatech z růžového brokátu: „Já bych si moc přála, aby na nás král dneska zamával!“

„Já tedy ne,“ opáčila Helenka, protože si nemohla pomoct a vůbec jí nedošlo, jak nahlas mluví.

Všechny děti zalapaly po dechu a obrátily se k ní. Helence se udělalo horko i zima najednou, když viděla, jak na ni zahlížejí.

„To jsi neměla říkat,“ pošeptal jí Vilém. Protože stál hned vedle ní, děti zle hleděly i na něj.

„Mně je to jedno,“ odsekla Helenka a pomalu rudla. Když už jednou začala, tak to taky dokončí. „Kdyby maminku tak netrápil, byla by pořád naživu.“

Helenka měla najednou pocit, že to chtěla nahlas říct už dávno.

Ostatní děti se zase nestačily divit, a dcerka jedné služky dokonce hrůzou vypískla.

„Je to ten nejlepší král, jakého jsme kdy v Přehršlánii měli,“ prohlásil Vilém, protože mockrát slyšel maminku, jak to říká.

„To tedy není,“ řekla Helenka nahlas. „Je sobecký, marnivý a krutý!“

„Helenko!“ špitl vyděšený Vilém. „Prosím tě, nehloupni!“

To poslední slovo byla taky poslední kapka. „Nehloupni“, když se dcera nové vrchní švadleny pošklebuje a šeptá si s kamarádkami a potají si ukazují na její montérky? „Nehloupni“, když si táta večer otírá slzy, když si myslí, že ho Helenka nevidí? „Nehloupni“, když musí ke studenému bílému náhrobku, aby mohla mluvit s vlastní mámou?

Helenka napřáhla ruku a uhodila Viléma rovnou do tváře.

Nato nejstarší Špačkovic kluk jménem Štěpán, který teď bydlel v pokojíku po Helence, vykřikl: „Přece si to nenecháš líbit, Máselníku!“ Pak začal s ostatními skandovat: „Boj! Boj! Boj!“

Vyděšený Vilém váhavě šťouchl Helenku do ramene a Helence připadlo, že nezbývá než po něm skočit, a najednou z nich bylo klubko loktů a prachu, dokud je od sebe neroztrhl Vilémův otec major Veselka, kterýžto přikvačil z paláce, když slyšel ten mumraj, aby se podíval, co se to děje.

„Ostudné chování,“ zamumlal lord Flusbrock, když procházel kolem majora a dvou vzlykajících a vzpínajících se dětí.

Ale když se otáčel pryč, na tváři měl spokojený úsměv. Lord Flusbrock věděl, jak obrátit situaci ve svůj prospěch, a teď ho napadlo, že možná přišel na způsob, jak aspoň některé děti dostat z nádvoří pryč.

Všechny kapitoly