Kapitola šedesátá druhá
Nahrobení
Nato se stalo několik věcí téměř naráz, takže žádný z přihlížejících je nestihl sledovat všechny. Vám o nich naštěstí můžu vyprávět já.
Kulka lorda Kydliána se rozlétla směrem k Ikabogovu rozevírajícímu se břichu. Vilém i Štěpán, kteří přísahali, že budou Ikaboga za všech okolností bránit, se kulce vrhli vstříc. Vilém dostal zásah přímo do hrudníku, a jak padl na zem, jeho cedule s nápisem IKABOG JE NEŠKODNÝ se rozbila na kousky.
Vzápětí se z břicha vyškrábal mladý Ikabog, už teď větší než kůň. Jeho nahrobení bylo hrozivé, protože přišel na svět plný strachu z pušky a první, co viděl, byl pokus jeho rodiče zabít, takže se rozehnal rovnou ke Kydliánovi, který se honem pokoušel přebít.
Vojáci, kteří by jinak Kydliánovi možná pomohli, byli tak vyděšení z toho, že se k nim řítí úplně nová příšera, že se jí klidili z cesty a ani se nepokusili vystřelit. Flusbrock byl mezi těmi, kteří uháněli nejrychleji, a brzy se ztratil z dohledu. Mladý Ikabog zařval tak strašně, že to dodnes budí ze sna všechny, kteří u toho byli, a vrhl se na Kydliána. Za pár vteřin ležel lord na zemi mrtvý.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, lidé křičeli a plakali a Helenka se pořád držela umírajícího Ikaboga, který ležel na cestě vedle Viléma. Štěpán a Marta se shýbali nad Vilémem, který k jejich úžasu otevřel oči.
„Já – asi mi nic není,“ zašeptal, sáhl si pod košili a vytáhl tátovu obrovskou stříbrnou medaili. Byla do ní zaklíněná Kydliánova kulka. Ta medaile Vilémovi zachránila život.
Když Helenka viděla, že je Vilém naživu, znovu zabořila ruce do srsti na obou stranách Ikabogova obličeje.
„Neviděl jsem svého Ikabožíka,“ zašeptal umírající Ikabog a v očích se mu zase leskly slzy jako skleněná jablka.
„Je krásný,“ řekla Helenka a taky začala nabírat. „Podívejte… tady…“
Z Ikabogova břicha se dral druhý Ikabožík. Tenhle se tvářil přátelsky a krotce se usmíval, protože při jeho nahrobení se starý Ikabog díval Helence do obličeje a viděl její slzy a pochopil, že člověk může milovat Ikaboga, jako by byl člen rodiny. Druhý Ikabožík nehleděl na rámus a rozruch všude kolem, klekl si na cestu vedle Helenky a pohladil starého Ikaboga po tváři. Ika a Ikabožík se na sebe podíval a usmáli se a pak se oči starého Ikaboga pomalu zavřely a Helenka věděla, že umřel. Zabořila mu obličej do rozcuchané srsti a plakala.
„Nebuď smutná,“ ozval se známý dunivý hlas a kdosi ji pohladil po vlasech. „Neplač, Helenko. Takové už je nahrobení. Je to velkolepá věc.“
Helenka zamrkala a podívala se na mladého Ikaboga, který mluvil úplně stejným hlasem jako jeho Ika.
„Ty víš, jak se jmenuju?“ podivila se.
„Samozřejmě,“ odvětil Ikabožík laskavě. „Když jsem se nahrobil, věděl jsem o tobě úplně všechno. A teď musíme najít mého Ikaboba.“ Helenka pochopila, že takhle zřejmě Ikabogové říkají svým sourozencům.
Helenka vstala a uviděla, že Kydlián leží mrtvý na cestě a kolem prvorozeného Ikabožíka stojí lidé s vidlemi a zbraněmi.
„Pojď se mnou tady nahoru,“ Helenka naléhavě pobídla druhého mladého Ikaboga a ruku v ruce vylezli na vůz. Helenka zakřičela, aby ji lidé poslouchali. Vzhledem k tomu, že přejela království na ramenou Ikaboga, lidé, co stáli nejblíž, si řekli, že možná stojí za to si ji poslechnout, a tak okřikovali ostatní, až konečně mohla Helenka promluvit.
„Nesmíte Ikabogům ublížit!“ zaznělo z jejích úst, když se dav konečně utišil. „Když na ně budete zlí, narodí se jim děti, které budou mít v sobě ještě víc zloby!“
„Nahrobí se,“ opravil ji Ikabožík vedle.
„Ano, nahrobí,“ dodala Helenka. „Ale když se nahrobí v laskavosti, budou i oni laskaví. Jedí jen houby a chtějí s námi být přátelé.“
Dav nejistě mručel, dokud jim Helenka nevysvětlila smrt majora Veselky v močálu, že ho zastřelil lord Kydlián, že ho nezabil Ikabog a že Flusbrock jeho smrti využil a vymyslel si historku o vraždící nestvůře v mokřinách.
Nato se dav rozhodl, že by si chtěl jít promluvit s králem Norbertem, a tak naložili těla mrtvého Ikaboga a lorda Kydliána na vůz a dvacet silných mužů se ho jalo táhnout k městu. Celý průvod se vydal k paláci, v čele s Helenkou, Martou a hodným Ikabožíkem. Třicet občanů s puškami drželo v šachu divokého prvorozeného Ikabožíka, který by jinak lidi zabíjel, protože se nahrobil se strachem a nenávistí k nim.
Vilém a Štěpán po krátké diskusi zmizeli. Kam? To se dozvíte brzy.
