Kapitola šedesátá třetí
Poslední plán lorda Flusbrocka
Když Helenka v čele průvodu vešla na nádvoří paláce, s úžasem zjistila, jak málo se změnilo. Fontány pořád zurčely, dál si tu vykračovali pávi a jedinou změnou v průčelí paláce bylo jedno rozbité okno v druhém patře.
Pak se rozlétly velké zlaté dveře a dav viděl, že je přicházejí přivítat dva otrhaní lidé: bělovlasý muž se sekyrou a žena s obrovskou pánvičkou.
Helenka při pohledu na bělovlasého muže ucítila, jak se jí rozklepala kolena, a hodný Ikabožík ji zachytil a přidržel. Pan Hrdlička se šinul k nim a zřejmě si vůbec nevšiml, že vedle jeho dávno ztracené dcery stojí opravdický živý Ikabog. Jak se ti dva objímali a plakali, Helenka přes tatínkovo rameno zahlédla paní Veselkovou.
„Vilém žije!“ zavolala na cukrářku, která horečně hledala svého syna, „ale měl ještě nějakou práci. Brzo tu bude!“
To už z paláce vybíhali další vězňové a bylo slyšet radostné výkřiky, jak milovaní nacházeli své milované, a spousta dětí ze sirotčince tu objevila rodiče, kteří měli být dávno mrtví.
Potom se seběhla ještě spousta dalších věcí, například třicet silných mužů odvedlo zlého Ikabožíka, aby nezabil nikoho dalšího, a Helenka se zeptala paní Hrdličkové, jestli by mohla Marta bydlet u nich, a na balkoně se objevil kapitán Dobromir s plačícím králem Norbertem, který měl na sobě pořád ještě pyžamo, a dav zajásal, když kapitán Dobromir řekl, že je podle něj načase zkusit žít bez krále.
My však musíme tenhle šťastný výjev opustit a vypravit se za mužem, který všechny ty strašlivé věci, jež se v Přehršlánii udály, spískal.
Lord Flusbrock byl tou dobou kilometry daleko, tryskem uháněl liduprázdnou cestou, když vtom jeho kůň zničehonic zchroml. Když se ho Flusbrock pokoušel přinutit k jízdě, to ubohé zvíře už mělo špatného zacházení tak akorát, vzepjalo se a shodilo Flusbrocka na zem. Když ho Flusbrock začal šlehat bičíkem, kůň ho nakopl a pak odklusal do nedalekého lesa. S radostí vám povím, že ho tam později našel hodný farmář a moc hezky se o něj postaral, takže se koník úplně uzdravil.
Lord Flusbrock tedy musel polními cestami ke svému venkovskému sídlu pěkně po svých. Hábit si držel vykasaný, aby o něj nezakopl, a každých pár metrů se ohlížel, jestli za ním někdo nejde. Moc dobře věděl, že v Přehršlánii má utrum, ale pořád měl ve vinném sklepě hromadu zlata a měl v úmyslu naložit do kočáru dukátů, co se jich tam jen vejde, a pak se proplížit přes hranice do Lijawska.
Než Flusbrock došel ke svému zámečku, padla noc a jeho tuze bolely nohy. Vbelhal se dovnitř a zahulákal na sluhu Drolíka, který kdysi předstíral, že je matka Janka Frčky a profesor Švindlmachr.
„Tady dole, pane!“ zavolal hlas ze sklepa.
„Proč jste nerozsvítil lampy, Drolík?“ zavrčel Flusbrock a po hmatu se snažil dostat dolů.
„Nechtěl jsem, aby bylo vidět, že je někdo doma, pane!“ volal Drolík.
„Aha,“ odvětil Flusbrock a bolestí mhouřil oči, jak kulhal ze schodů. „Takže už všechno víte?“
„Ano, pane,“ zazněl hlas. „Říkal jsem si, že budete zřejmě chtít zmizet, pane, je to tak?“
„Ano, Drolík,“ přisvědčil lord Flusbrock a šoural se ke vzdálenému plamínku jediné svíčky, „to tedy určitě chci.“
Otevřel dveře do sklepa, kde roky schraňoval zlaté mince. Sluha, kterého Flusbrock ve světle svíčky sotva rozeznal, měl zase na sobě převlek profesora Švindlmachra: bílou paruku a tlusté brýle, za nimiž jeho oči vypadaly docela maličké.
„Říkal jsem si, že bude nejlepší, když pojedeme v převlečení, pane,“ vysvětlil Drolík a zvedl černé šaty a zrzavou paruku vdovy Frčkové.
„Dobrý nápad,“ odtušil Flusbrock, spěšně si stáhl hábit a oblékl si šaty. „Vy jste nastydlý, Drolík? Zníte divně.“
„To jen ten prach tady dole, pane,“ odpověděl sluha a poodstoupil od svíčky. „Co si bude vaše lordstvo přát udělat s lady Eslandou? Pořád je zamčená v knihovně.“
„Nechte ji tady,“ nařídil Flusbrock po krátké úvaze. „To má za to, že si mě nevzala, když měla příležitost.“
„Dobrá, pane. Naložil jsem kočár a pár koní, pobereme většinu zlata. Kdyby bylo vaše lordstvo tak laskavo a pomohlo mi s tímhle posledním kufrem.“
„Doufám, že jste nechtěl odjet beze mě, Drolík,“ pronesl lord Flusbrock podezíravě a přemýšlel, jestli by náhodou Drolík nebyl ten tam, kdyby přijel o deset minut později.
„Kdepak, pane,“ ujistil ho sluha. „Ani ve snu by mě nenapadlo odjet bez vašeho lordstva. Odveze nás podkoní, pane. Už čeká na nádvoří.“
„Výtečně,“ zaradoval se Flusbrock a společně vyvlekli poslední kufr zlata nahoru, liduprázdným sídlem na nádvoří, kde ve tmě čekal Flusbrockův kočár. Dokonce i koně měli na hřbetech pytle zlata. Další bylo v bednách připevněné na střeše.
Když Flusbrock s Drolíkem zvedl poslední kufr na střechu, lord řekl: „Co je to za podivný zvuk?“
„Já nic neslyším, pane,“ odvětil Drolík.
„Takové jakoby chroptění,“ řekl Flusbrock.
Jak tu tak stál ve tmě, vybavila se mu roky stará vzpomínka, jak stojí ve sněhobílé mlze v močálu a slyší kňučení psa snažícího se dostat ze šlahounů. Tohle byl podobný zvuk, jako by se nějaké stvoření snažilo dostat z pout, a lord Flusbrock z něj byl skoro stejně nervózní jako posledně. Tehdy Kydlián vystřelil a oba je vyslal na cestu k bohatství, kdežto království na cestu ke zkáze.
„Drolík, ten zvuk se mi nelíbí.“
„To se nedivím, pane.“
Měsíc vyklouzl zpoza mraku a lord Flusbrock se prudce otočil ke sluhovi, protože jeho hlas najednou zněl úplně jinak. V tu chvíli zjistil, že hledí do ústí hlavně jedné ze svých vlastních zbraní. Drolík si sundal paruku a brýle profesora Švindlmachra a ukázalo se, že není vůbec žádný sluha, ale Vilém Veselka. Jak tam tak stál ve svitu měsíce, byl tak podobný svému otci, že měl Flusbrock na chvilku šílený pocit, že major Veselka vstal z mrtvých a přišel ho potrestat.
Pak se Flusbrock prudce rozhlédl kolem sebe a otevřenými dveřmi kočáru uviděl skutečného Drolíka. Ležel spoutaný a s roubíkem v puse na podlaze a právě z něj vycházelo to podivné chroptění. Nad ním seděla lady Eslanda, usmívala se a v ruce držela pistoli. Flusbrock se už už chtěl zeptat podkoního, proč nezasáhl, když vtom zjistil, že to není podkoní, ale Štěpán Špaček. (Když skutečný podkoní viděl, jak po cestě přijíždějí dva kluci, celkem správně vytušil potíže, pohotově ukradl svého nejoblíbenějšího koně a odcválal do noci.)
„Jak jste se sem dostali tak rychle?“ vypravil ze sebe Flusbrock.
„Půjčili jsme si od jednoho farmáře koně,“ odpověděl Vilém.
Vilém i Štěpán byli ve skutečnosti daleko lepší jezdci než Flusbrock, a tak se jejich koně nevzpírali. Předjeli ho a měli spoustu času osvobodit lady Eslandu, zjistit, kde je ukryté zlato, svázat Drolík a přinutit ho, aby jim vyložil, jak přesně Flusbrock ošálil království, a řekl jim i o tom, jak se převlékal za profesora Švindlmachra a vdovu Frčkovou.
„Jen se neukvapujte, chlapci,“ hlesl Flusbrock. „Zlata je tu dost. Rozdělím se s vámi!“
„Vy se nemáte o co dělit,“ namítl Vilém. „Pojedete s námi do Kruasan a postavíme vás před řádný soud.“
Co kreslit?
zlý Ikabožík
hodný Ikabožík
Kydlián padá z koně
Flusbrock pobíhající v županu
svázaný Drolík
truhla plná zlata
lady Eslanda se zbraní v ruce
