Kapitola 9


Kapitola devátá
Ovčákův příběh

„Vaše Veličenstvo,“ volal Paspula, pospíchaje ke králi Norbertovi, který se právě zvedl z trůnu. „Přišel za vámi nějaký ovčák z Mokřadu. Jde trochu pozdě, klidně ho pošlu pryč, jestli si Veličenstvo chce dát oběd.“

„Mokřadský!“ ucedil Flusbrock a zamával si navoněným kapesníčkem pod nosem. „Považte, pane!“

„Nevídaná nepředloženost, přijít pozdě ke králi,“ poznamenal Kydlián.

„Ne,“ prohlásil Norbert po krátkém zaváhání. „Kdepak, jestli ten nebožák vážil takovou cestu, přijmeme ho. Pošlete ho dovnitř, Paspulo.“

Hlavního rádce další projev nového, laskavého a ohleduplného krále potěšil a odkvačil ke dvoukřídlým dveřím nařídit strážím, ať ovčáka pustí dovnitř. Král se zase usadil na trůn a Flusbrock s Kydliánem si s kyselými výrazy sedli na židle.

Starý muž, který vrávoral po dlouhém červeném koberci k trůnu, byl velmi ošlehaný a poněkud špinavý, měl řídký plnovous a otrhané záplatované šaty. Zatímco se blížil ke králi, strhl si čepici a tvářil se zcela vyděšeně, a když došel až na místo, kde se lidé zpravidla poklonili nebo udělali pukrle, rovnou padl na kolena.

„Vaše Veličenstvo!“ zasípal.

„Vaše Véééééličenstvo,“ napodobil ho posměšně Flusbrock a v jeho podání zněl ovčák jako ovce.

Kydliánovi se chvěly brady potlačovaným smíchem.

„Vaše Veličenstvo,“ pokračoval ovčák, „jdu za váma dlouhejch pět dnů. Byla to moc těžká cesta. Když to šlo, svez jsem se na žebřiňáku, a když ne, tak jsem šel po svejch, a boty mám samou díru –“

„Tak už to vyklop,“ zamumlal Flusbrock, dlouhý nos pořád ještě zabořený v kapesníku.

„– ale celou dobu, co jsem za váma jel, myslel jsem na starýho Štupa a na to, že mi pomůžete, jen se musím nějak dovléct do paláce –“

„Co je starý Štup, příteli?“ zeptal se král s očima upřenýma na ovčákovy mnohokrát zašívané kalhoty.

„To je můj starej pes, pane – totiž asi bych měl říkat, že byl,“ odpověděl ovčák a oči se mu zalily slzami.

„Aha,“ odvětil hrál Norbert a zaštrachal v brašničce na peníze na opasku. „V tom případě si, můj milý ovčáku, vezměte pár zlatých a kupte si nového –“

„To ne, pane, jste laskavej, ale tohle nejni otázka peněz,“ opáčil ovčák. „Štěně seženu raz dva, i když to nikdy nebude starej Štup.“ Ovčák si otřel nos do rukávu. Flusbrock se otřásl.

„Tak proč jste za mnou přišel?“ otázal se král Norbert co nejlaskavěji.

„Chci vám vyprávět, jak to se Štupem dopadlo.

„Aha,“ řekl král Norbert a pohledem přitom zabloudil ke zlatým hodinám na krbové římse. „Víte, moc rádi bychom tu historku slyšeli, ale je čas oběda a my –“

„Sežral ho Ikabog, pane,“ přerušil ho ovčák.

Nastalo ohromené ticho a pak Flusbrock i Kydlián vybuchli smíchy.

Ovčákovi se oči zalily slzami a ty padaly na rudý koberec.

„Víte, pane, smějou se mi vod Maceravy po Kruasany, pane, když jim řeknu, proč za váma jdu. Divže se smíchy nepotrhaj a říkaj mi, že to mám v hlavě popletený. Ale já tu příšeru na vlastní voči viděl a chuděra Štup taky, než ho ta bestie sežrala.“

Král Norbert cítil silné nutkání smát se s oběma lordy. Chtěl jít na oběd a chtěl se zbavit starého ovčáka, ale zároveň mu ten hrozný hlásek v hlavě šeptal sobecký, marnivý a krutý.

„Co kdybyste mi hezky popořádku řekl, co se stalo?“ řekl král Norbert ovčákovi a Flusbrock s Kydliánem se vmžiku přestali smát.

„To bylo tak, pane,“ začal ovčák a znovu si otřel nos do rukávu, „už se stmívalo a mlha byla jak mlíko a já šel se Štupem po kraji močálu domů. Vtom Štup zmerčí panutrii –“

„Cože to viděl?“ zeptal se král Norbert.

„Panutrii, pane. To je taková velká holá krysa, co žije v močálu. Docela dobrý maso, když vám nevaděj vocásky.“

Kydlián vypadal, že je mu nevolno.

„Takže milej Štup zmerčí panutrii,“ pokračoval ovčák, „a vyrazí za ní. Volám na něj a hulákám, pane král, ale von nic, štval ji furt pryč. A najednou slyším kňučení. ‚Štupe!‘ volám. ‚Štupe, co je, ty kluku?‘ Ale von se nevrací, pane král. A pak jsem ho v tý mlze uviděl,“ řekl ovčák tiše. „Vobrovskej byl, voči měl jak lucerny a hubu širokou jak tadyten trůn a ty jeho zubiska se na mě leskly. V tu ránu jsem na milýho Štupa dočista zapomněl, pane král, a pelášil jsem a pelášil celou cestu až domů. Hned druhej den jsem se vypravil za váma. Ikabog mi sežral psa, pane král, a já nejčko chci, aby byl potrestanej.“

Král se na ovčáka chvilku díval. Potom velice pomalu vstal.

„Ovčáku,“ pronesl král, „ještě dnes se vydáme na sever prošetřit celou tu záležitost s Ikabogem a jednou provždy s ní skoncovat. Pokud najdeme sebemenší stopu toho tvora, buďte si jist, že ho vyslídíme v jeho doupěti a potrestáme za tu drzost, že vám sežral psa. Tumáte pár zlaťáků a zaplaťte nějakému vozkovi, ať vás odveze domů na žebřiňáku.

Pánové,“ obrátil se pak k tumpachovému Flusbrockovi a zcepenělému Kydliánovi, „laskavě se převlečte na cestu a následujte mě do konírny. Vyrážíme na lov!“

Všechny kapitoly