Kapitola třicátá čtvrtá
Ještě tři nohy
„Doufám, že to není nějaká hloupost,“ vyštěkl Flusbrock, když po pěti minutách vešel do Modrého salonku, kde na něj čekal špion.
„Vaše – lordstvo,“ funěl muž, „oni říkají, že – ta nestvůra – poskakuje.“
„Co že říkají?“
„Že poskakuje, pane. Poskakuje!“ ztěžka oddechoval muž. „Všimli si, že – všechny otisky – udělala stejná – levá – noha.“
Flusbrock nebyl schopen slova. Vůbec ho nenapadlo, že by obyčejní lidé mohli být tak chytří a všimnout si něčeho takového. Nikdy se nestaral o žádnou živou bytost, dokonce ani o vlastního koně, a tak mu vůbec nepřišlo na mysl, že stopy nějakého stvoření v hlíně nevypadají všechny stejně.
„Copak musím myslet úplně na všecko?“ zavrčel Flusbrock, vyšel ze salonku a vrazil do strážnice, kde našel majora Špačka, jak pije víno a hraje karty s nějakými kamarády. Když major Flusbrocka uviděl, vyskočil na nohy a lord mu naznačil, aby s ním šel ven.
„Špaček, okamžitě svolejte Obrannou brigádu proti Ikabogovi,“ nařídil Flusbrock tiše. „Pojedete na sever a cestou budete dělat řádný brajgl. Chci, aby o vás věděli všichni od Kruasan až po Maceravu. A až tam budete, rozprostřete se po obvodu močálu a budete hlídat.“
„Ale –“ začal major Špaček, snadno si totiž zvykl na jednoduchý život v paláci plný hojnosti i na to, že se mohl občas projet po Kruasanech v kompletní uniformě.
„Nechci slyšet žádné ale, a ať to lítá!“ křikl Flusbrock. „Jdou řeči, že na severu žádní vojáci nejsou. Vyjeďte hned a cestou vzbuďte co nejvíc lidí – ale dva muže mi tu nechte, Špaček. Jen dva. Mám pro ně ještě jednu malou prácičku.“
A tak načuřený Špaček odběhl shánět vojáky a Flusbrock sám pokračoval do vězení.
První, co slyšel, když tam došel, byl pan Hrdlička, který pořád ještě zpíval státní hymnu.
„Zmlkněte!“ okřikl ho Flusbrock, tasil meč a pokynul strážnému, aby ho pustil do jeho cely.
Truhlář vypadal docela jinak, než když ho lord Flusbrock viděl naposledy. Od té doby, co zjistil, že ho nepustí za Helenkou, se mu v očích objevil divoký výraz. Samozřejmě, několik týdnů už se taky neoholil a narostly mu dost dlouhé vlasy.
„Řekl jsem mlčet!“ vyštěkl Flusbrock, protože truhlář si dál broukal hymnu, jako by si nemohl pomoct. „Potřebuju ještě tři nohy, slyšíte mě? Ještě jednu levou a dvě pravé. Srozuměno, truhlář?“
Pan Hrdlička si přestal broukat.
„Když je vyřežu, pustíte mě za dcerkou, pane?“ zeptal se chraplavým hlasem.
Flusbrock se usmál. Bylo mu jasné, že ten člověk pomalu ztrácí příčetnost, protože jen blázen si může myslet, že vyrobí další tři nohy a pak ho propustí.
„Samozřejmě že ano,“ slíbil Flusbrock. „Hned ráno vám nechám donést dřevo. Pracujte pilně, truhlář. Až budete hotov, pustím vás za dcerou.“
Když Flusbrock vyšel z katakomb, čekali na něj dva vojáci, přesně jak si přál. Odvedl je do svých soukromých komnat, přesvědčil se, že kolem neslídí sluha Aftan, zamkl a obrátil se k oběma mužům, aby jim dal pokyny.
„Každého z vás čeká padesát dukátů, jestli ten úkol splníte,“ řekl a vojáky to očividně navnadilo. „Budete ve dne v noci sledovat lady Eslandu a nespustíte z ní oči, rozuměno? Nesmí vědět, že jste jí v patách. Počkáte, až bude úplně sama, abyste ji mohli unést a nikdo nic neslyšel a neviděl. Jestli uteče nebo vás někdo uvidí, popřu, že jsem vám něco nařídil, a nechám vás popravit.“
„A co s ní máme udělat, až ji uneseme?“ zeptal se jeden z vojáků, který už se podle výrazu v obličeji netěšil, ale spíš dost bál. „Hmmm,“ protáhl Flusbrock, obrátil se k oknu a dumal, jak s Eslandou naložit. „S takovou dvorní dámou se to má jinak než s obyčejným řezníkem. Ikabog nemůže přijít do paláce a sežrat ji… Kdepak, nejlepší bude,“ řekl Flusbrock a na prohnané tváři se mu zvolna usadil úsměv, „když lady Eslandu odvezete na moje venkovské sídlo. Až tam s ní budete, pošlete mi zprávu a já za vámi přijedu.“
Co kreslit?
ustaraný král Norbert v bledě modrých šatech
pan Hrdlička s dlouhými vlasy a šedivým plnovousem
