Kapitola třicátá devátá
Vilém a Obranná brigáda proti Ikabogovi
Nyní se vrátíme do Kruasan, tady se totiž budou dít důležité věci.
Určitě si vzpomínáte na pohřeb majora Veselky. Ten den se Vilém vrátil domů, rozbil svou figurku Ikaboga pohrabáčem a přísahal si, že až vyroste, Ikaboga najde a nestvůře, která mu zabila tátu, se pomstí.
Našemu Vilémovi teď táhlo na patnáct. Možná vám to nepřipadá jako kdovíjaký věk, ale tehdy to stačilo, aby se kluk mohl stát vojákem, a Vilém zaslechl, že se Obranná brigáda bude rozšiřovat. A tak, aniž mamince o svém plánu cokoli řekl, jedno pondělní ráno vyrazil v obvyklý čas z domu, ale místo aby šel do školy, nacpal učebnice na zahradě do keře, odkud je pak mohl zase vytáhnout, a pak zamířil do paláce, kde se chtěl přihlásit do Obranné brigády. Pod košilí měl pro štěstí stříbrnou medaili, kterou tatínek dostal za mimořádnou chrabrost v boji s Ikabogem.
Vilém nedošel daleko, když na silnici před sebou uviděl nějaký rozruch. Kolem poštovského vozu se tu srotil hlouček lidí. Protože Viléma zaměstnávaly úvahy nad odpověďmi na otázky, které mu určitě položí major Špaček, prošel kolem vozu takřka bez povšimnutí.
V tu chvíli netušil, že příjezd tohohle poštovského vozu bude mít velmi důležité následky, které ho vyšlou na nebezpečné dobrodružství. Nechme Viléma na chvilku kráčet dál o samotě a já vám budu vyprávět o tom poštovském vozu.
Od chvíle, kdy lady Eslanda řekla králi Norbertovi, že království je nespokojeno s daní na Ikaboga, Flusbrock a Kydlián podnikali kroky k tomu, aby se k němu zvenčí už nikdy žádné zprávy nedostaly. Protože Kruasany zůstávaly poměrně bohaté a plné života, král, který odsud už nevyjížděl, předpokládal, že ve zbytku království to bude stejné. Ve skutečnosti byla ostatní přehršlánská města plná žebráků a obchodů se zatlučenými dveřmi i výlohami, protože oba lordi a Špaček lidem brali takové množství zlata. Aby o tom král neměl potuchy, lord Flusbrock, který beztak četl všechnu královu poštu, si v poslední době najímal loupežnické bandy, aby se do Kruasan nedostal jediný dopis. Věděl o tom jen major Špaček, protože bandity sháněl, a sluha Aftan, protože špízoval za dveřmi strážnice, když se to uvnitř domlouvalo.
Flusbrockův plán zatím fungoval dobře, ale dnes těsně před setměním někteří loupežníci svůj úkol zpackali. Jako vždycky obklíčili vůz, stáhli nebohého kočího dolů, ale než stihli ukrást pytle s poštou, vyplašení koně vyrazili. Když po nich loupežníci stříleli z bambitek, koně cválali o to rychleji, takže poštovský vůz brzy vjel do Kruasan a tady se řítil ulicemi, až v Malém Městě konečně zastavil. Místnímu kováři se povedlo chytit otěže a koně zadržet. Za chvíli už královi sluhové otvírali dlouho očekávané dopisy od příbuzných ze severu. O těch dopisech si něco víc povíme později, musíme se totiž vrátit za Vilémem, protože právě dorazil k branám paláce.
„Prosím,“ řekl Vilém strážnému, „chci vstoupit do Obranné brigády proti Ikabogovi.“
Strážný se ho zeptal na jméno a poručil mu, ať počká, a pak donesl vzkaz majoru Špačkovi. Když však došel ke dveřím strážnice, zarazil se, protože uslyšel křik. Zaklepal a hlasy v tu ránu zmlkly.
„Vstupte!“ štěkl Špaček.
Strážný poslechl a ocitl se tváří v tvář třem mužům: majoru Špačkovi, který se tvářil nesmírně rozzuřeně, lordu Kydliánovi, jehož tvář byla nad proužkovaným hedvábným županem celá brunátná, a sluhovi Aftanovi, který jako obvykle s výborným načasováním cestou do práce potkal rozjetý poštovský vůz a utíkal sdělit Kydliánovi, že se dopisy dostaly přes loupežníky. Když se to Kydlián dozvěděl, vyběhl z ložnice a uháněl dolů do strážnice vynadat Špačkovi, že to zpackal, a rozkřičeli se jeden na druhého. Ani jeden z nich nechtěl, aby padla vina na něj, až se lord Flusbrock vrátí z inspekce u bábi Vrčavé a dozví se, co se stalo.
„Pane majore,“ řekl voják a oběma mužům zasalutoval, „u brány je kluk jménem Vilém Veselka. Chce vědět, jestli může vstoupit do Obranné brigády proti Ikabogovi.“
„Pošlete ho pryč,“ odsekl Kydlián. „Máme práci!“
„Nikam ho neposílejte!“ vyštěkl Špaček. „Okamžitě ho zaveďte ke mně. Aftane, jděte!“
„Doufal jsem,“ začal Aftan svým kuním způsobem, „že byste mi třeba mohli dát odměnu za to, jak –“
„Každý nekňuba pozná, že kolem něj jede poštovský vůz!“ opáčil Kydlián. „Jestli jste chtěl odměnu, měl jste naskočit na kozlík a vyvézt ten vůz hezky pěkně z města ven.“
A tak se zklamaný sluha odplížil a strážný odešel pro Viléma.
„Proč se tím klukem zabýváte?“ otázal se Kydlián Špačka, když osaměli. „Musíme vyřešit ten šlendrián s poštou!“
„Není to jen tak ledajaký kluk,“ řekl Špaček. „Je to syn národního hrdiny. Pamatujete si přece majora Veselku, ne? Zastřelil jste ho.“
„Dobrá, dobrá, do toho snad rýpat nemusíte,“ odsekl Kydlián podrážděně. „Všichni jsme na tom vydělali pěknou kupu zlaťáku, no ne? Co myslíte, že ten kluk chce? Odškodnění?“
Ale než mohl major Špaček odpovědět, vešel Vilém, celý nervózní a rozdychtěný.
„Dobré ráno, Veselko,“ prohlásil major Špaček. Viléma znal dlouho, vždyť se kamarádil s jeho synem. „Co pro tebe můžu udělat?“
„Pane majore, prosím vás,“ řekl Vilém, „já bych chtěl do Obranné brigády proti Ikabogovi. Slyšel jsem, že potřebujete další muže.“
„Aha,“ na to major Špaček. „Chápu. A co tě k tomu vede?“
„Chci zabít nestvůru, která mi zabila tatínka,“ vysvětlil Vilém.
Nastalo krátké ticho, během nějž si major Špaček přál, aby dokázal vymýšlet lži a výmluvy tak dobře jako lord Flusbrock. Obrátil se pro pomoc k lordu Kydliánovi, ale žádné se mu nedostalo, ačkoli Špaček poznal, že i on si všiml hrozícího nebezpečí. To poslední, co Obranná brigáda proti Ikabogovi potřebovala, byl někdo, kdo chtěl Ikaboga doopravdy najít.
„Na to jsou zkoušky,“ hrál Špaček o čas. „Nemůžeme přijmout jen tak někoho. Na koni jezdit umíš?“
„Ano, pane,“ odpověděl Vilém po pravdě. „Naučil jsem se to sám.“
„S mečem zacházet umíš?“
„To ne, ale určitě se to rychle naučím.“
„A co střílet?“
„Ano, pane, trefím lahev přes celou ohradu.“
„Hmmm,“ protáhl Špaček. „Ano. Ale problém je, Veselko, totiž, problém je, že jsi možná až příliš –“
„Hloupý,“ vyhrkl Kydlián zle. Velmi si přál, aby byl ten kluk už pryč a on mohl se Špačkem přemýšlet, jak vyřešit ten problém s poštovským dostavníkem.
Vilémovi do tváře stoupla červeň. „Co-cože?“
„Řekla mi to ředitelka od vás ze školy,“ zalhal Kydlián. S ředitelkou v životě nemluvil. „Prý jsi tak trochu tupec. V žádném jiném povolání to není problém, ale voják být nemůžeš, na bitevním poli blbce nemůžeme potřebovat. Je to nebezpečné.“
„Já – já mám ale dobré známky,“ bránil se chudák Vilém a moc se přitom snažil, aby se mu netřásl hlas. „Paní učitelka Monková mi nikdy neřekla, že si myslí, že jsem –“
„Samozřejmě že tobě to neřekla,“ odvětil Kydlián. „Jen hlupák si může myslet, že by taková hodná paní hlupákovi řekla, že je hloupý. Nauč se péct dobroty jako tvoje máma, chlapče, a zapomeň na Ikaboga. To ti radím já.“
Vilém se hrozně bál, že se mu oči zalily slzami. Celý zamračený, jak se snažil neplakat, řekl: „Já – já bych rád dokázal, že nejsem – že nejsem hlupák, pane majore.“
Špaček by to neřekl tak neurvale jako Kydlián, ale šlo koneckonců o to, aby kluk nevstoupil do Obranné brigády, a tak odpověděl: „Promiň, Veselko, ale myslím, že se na vojáka nehodíš. Ale jak říká lord Kydlián –“
„Děkuju za váš čas, pane majore,“ vyhrkl Vilém. „Omlouvám se, že jsem obtěžoval.“
Nato s hlubokou úklonou odešel ze strážnice.
Když byl venku, rozběhl se. Připadal si maličký a ponížený. Zpátky do školy se mu ani trochu nechtělo, když teď věděl, co si o něm jeho paní učitelka doopravdy myslí. A protože si řekl, že máma už asi šla do práce, rozběhl se domů a skoro si přitom nevšímal hloučků lidí, kteří postávali na nárožích a rozmlouvali o dopisech, které drželi v rukou.
Když Vilém vešel, našel paní Veselkovou, jak stojí v kuchyni, taky drží v ruce psaní a kouká na něj.
„Viléme!“ vyjekla, protože tu syna nečekala. „Co děláš doma?“
„Bolí mě zub,“ vymyslel si Vilém střelhbitě.
„Chudáčku… Viléme, přišel nám dopis od bratrance Harolda,“ řekla paní Veselková a ukázala mu ho. „Prý se bojí, že přijde o hospodu – o ten nádherný hostinec, který postavil z ničeho! Ptá se, jestli bych mu nesehnala práci u krále… Nechápu, co se mohlo stát. Harold píše, že celá rodina hladoví.“
„Za to může nejspíš Ikabog, ne?“ odhadl Vilém. „Do Maceravy je to z Mokřadu nejblíž. Lidi tam asi přestali chodit večer do hospody, aby ho náhodou cestou nepotkali.“
„Ano,“ přisvědčila paní Veselková s ustaraným výrazem, „asi to tak bude… Propáníčka, přijdu pozdě do práce!“ Položila dopis od bratrance Harolda na stůl, řekla: „Dej si na ten zub hřebíčkový olej, miláčku,“ líbla synka na tvář a vyběhla ze dveří.
Když byla máma pryč, praštil sebou Vilém na postel a vzteky a zklamáním vzlykal.
Mezitím se ulicemi hlavního města šířil strach a vztek. Kruasanští konečně zjistili, že jejich příbuzní na severu jsou tak chudí, že nemají co jíst ani kde bydlet. Když se lord Flusbrock večer vrátil do města, zjistil, že je tu zaděláno na velké problémy.
