Kapitola padesátá šestá
Spiknutí v žaláři
Jakmile byli Flusbrock a Kydlián z doslechu, Flusbrock se na kolegu vrhl. „Měl jste všechny ty dopisy zkontrolovat, než je dáte králi! Kde mám teď najít mrtvého Ikaboga na vycpání?“
„Tak něco ušijte,“ pokrčil rameny Kydlián.
„Ušijte? Ušijte?!“
„A co jiného chcete dělat?“ namítl Kydlián a mocně si ukousl dóžecí dobrůtky, kterou ukradl králi ze stolu.
„Co já chci dělat?“ zopakoval po něm popuzeně Flusbrock. „Tak podle vás je to všecko můj problém?“
„Vždyť Ikaboga jste si vymyslel vy,“ opáčil nepřítomně přežvykující Kydlián. Flusbrockův křik a ustavičné komandování mu už notně lezly krkem.
„A vy jste zabil Veselku!“ zavrčel Flusbrock. „Kde byste teď byl, kdybych to nehodil na tu nestvůru?“
Flusbrock ani nečekal na Kydliánovu odpověď, obrátil se a zamířil dolů do katakomb. Když už nic jiného, může vězňům zarazit ten hlasitý zpěv státní hymny, takže by si král mohl myslet, že se boj proti Ikabogovi zase zvrtl k horšímu.
„Ticho! TICHO!“ zařval Flusbrock, když vešel do vězení, protože tu byl ukrutný randál. Bylo slyšet zpěv a smích, sluha Aftan pobíhal mezi celami a přenášel kuchyňské náčiní a teplý vzduch voněl panenskými sny, které paní Veselková před chvílí vytáhla z pece. Všichni vězňové vypadali mnohem lépe živení, než když tu byl Flusbrock naposledy. To se mu ani trochu nezamlouvalo. Obzvlášť se mu nelíbilo, že kapitán Dobromir vypadal silně a zdravě jako dřív. Flusbrock měl své nepřátele rád slabé a zlomené. Dokonce i pan Hrdlička si zřejmě trochu přistřihl dlouhý bílý plnovous.
„Počítáte, doufám,“ zeptal se ufuněného Aftana, „všechny ty hrnce, nože a kdovíco ještě, co tu roznášíte?“
„Ano – samozřejmě že ano, pane,“ lapal po dechu sluha a vůbec se mu přitom nechtělo přiznat, že ho všechny ty příkazy paní Veselkové tak matou, že nemá ponětí, jaké náčiní který vězeň má. Mezi mřížemi jim musel podávat vařečky, metly, naběračky, rendlíky a pečicí plechy, aby paní Veselková stíhala uspokojit poptávku po svém pečivu, a párkrát Aftan některému z vězňů omylem podal dláto pana Hrdličky. Domníval se, že každý večer všechno zase posbíral, ale jak to pro všechno na světě mohl vědět jistě? Někdy se Aftan strachoval, že by žalářník, který si rád přihnul vína, neslyšel šeptání vězňů, kdyby se večer po zhasnutí svící rozhodli naplánovat nějaké spiknutí. Teď mu však bylo jasné, že Flusbrock nemá ani trochu náladu řešit nějaké problémy, a tak mlčel.
„Dost toho zpívání!“ křikl Flusbrock a jeho hlas se rozléhal vězením. „Krále bolí hlava!“
Ve skutečnosti však začínalo v hlavě tepat Flusbrockovi. Jakmile se k vězňům otočil zády, zapomněl na ně a jal se opět přemýšlet, jak jenom dá dohromady přesvědčivého vycpaného Ikaboga. Třeba na tom Kydliánovu nápadu něco je. Mohli by vzít kostru z býka a chytit nějakou švadlenu, aby přes ni spíchla dračí tělo, a pak ho vycpat pilinami?
Lži, lži a zase lži. Jakmile jednou začnete lhát, musíte lhát dál a pak jste jako kapitán na děravé lodi a lepíte jednu díru za druhou, abyste se nepotopili. Flusbrock, ponořený v myšlenkách na kostry a piliny, netušil, že se právě obrátil zády k největšímu problému, který ho zatím potkal: k žaláři plnému vězňů spřádajících plán. Všichni měli pod dekami a za uvolněnými cihlami ve zdi schované nože a dláta.
Co kreslit?
Norbert v oranžovém obleku, jak spokojeně drží dopis
ustaraný Flusbrock
oheň
sníh padající za oknem
spokojeně pečící vězňové
