Kapitola šedesátá čtvrtá
Přehršlánie je zpět
Bylo nebylo jedno maličkaté království, a to království se jmenovalo Přehršlánie. Vládli tu nově jmenování rádcové a premiér, kterým byl v době, o které píšu, Daniel Dobromir. Premiérem ho zvolil lid Přehršlánie, protože byl poctivý chlap a Přehršlánie už věděla, jakou cenu má pravda. Po celém království se slavilo, když premiér ohlásil, že si vezme lady Eslandu, laskavou a statečnou ženu, která poskytla důležité důkazy proti lordu Flusbrockovi.
Král, který dopustil, aby tohle spokojené královstvíčko zpustlo a upadlo do beznaděje, stanul před soudem a s ním vrchní rádce a mnoho dalších lidí, kteří měli nějaký užitek z Flusbrockových lží, například bábi Vrčavá, Karel Mlátička, sluha Aftan nebo Otto Drolík.
Král celý výslech proplakal, kdežto lord Flusbrock odpovídal chladným, hrdým hlasem, v jednom kuse lhal a svou vlastní proradnost se pokoušel hodit na druhé, takže si všechno zhoršil daleko víc, než kdyby jen štkal jako Norbert. Oba muži skončili spolu s ostatními zločinci ve vězení v podzemí paláce.
Jestli je vám mimochodem líto, že Vilém a Štěpán Flusbrocka nezastřelili, úplně vás chápu. Koneckonců právě on zavinil smrt stovek lidí. Útěchou by vám snad mohlo být, že Flusbrock by byl opravdu raději zemřel, než aby celé dny a celé noci seděl v žaláři, jedl obyčejné jídlo, spal pod hrubou dekou a ustavičně poslouchal Norbertův nářek.
Zlato, které Flusbrock a Kydlián nakradli, se vrátilo, takže všichni, kteří přišli o své obchody se sýrem a pekárny, mlékárny a prasečí farmy, řeznictví a vinice, mohli zase začít podnikat a vyrábět slavné přehršlánské jídlo a víno.
Nicméně za to dlouhé období chudoby se mnoho lidí nemělo kde naučit, jak se dělá sýr, klobásky, víno nebo pečivo. Z některých se stali knihovníci, protože lady Eslanda dostala báječný nápad předělat všechny teď už zbytečné sirotčince na knihovny a osobně je pomohla vybavit. Spousta lidí však pořád neměla práci.
A tak vzniklo páté velké město Přehršlánie. Jmenovalo se Ikaba a rozkládalo se mezi Tvarošicemi a Maceravou na březích řeky Flumy.
Když se druhorozený Ikabožík dozvěděl o problémech lidí, kteří se nemohli naučit řemeslo, krotce navrhl, že jim ukáže, jak pěstovat houby, čemuž sám velmi dobře rozuměl. Zdejší pěstitelé slavili takové úspěchy, že kolem nich vyrostlo prosperující město.
Možná si říkáte, že houby nemáte rádi, ale já vám přísahám, že kdybyste ochutnali krémovou houbovou polévku z Ikaby, do smrti byste ji zbožňovali. Tvarošice a Vurstpork přišly s novými recepty, které obsahovaly i ikabské houby. Krátce před svatbou premiéra Dobromira a lady Eslandy král Lijawska dokonce nabídl Dobromirovi ruku kterékoli ze svých dcer výměnou za roční zásobu přehršlánských vepřových klobás s houbami. Premiér Dobromir králi poslal klobásy darem spolu s pozvánkou na svatbu a lady Eslanda přiložila vzkaz, aby král Porfirio přestal své dcery nabízet výměnou za jídlo a nechal je, ať si ženichy vyberou samy.
Ikaba však bylo neobvyklé město, protože na rozdíl od Kruasan, Tvarošic, Vurstporku a Maceravy se proslavilo třemi výrobky, a ne jen jedním.
Zaprvé tu měli houby a jedna vedle druhé byly krásné jako perly.
Zadruhé tu rybáři v řece Flumě chytali úžasné stříbrné lososy a pstruhy – a možná by vás zajímalo, že tu na náměstí stála socha staré dámy, která se studiu ryb věnovala.
Zatřetí se tu vyráběla vlna.
Premiér Dobromir totiž rozhodl, že těch pár Mokřadských, kteří přežili dlouhý hladomor, si pro své ovce zaslouží lepší pastviny, než jaké jsou k mání na severu. A když Mokřadští dostali pár zelených luk na břehu Flumy, předvedli, co doopravdy dokážou. Přehršlánská vlna byla nejhebčí a nejhedvábnější na světě a tak krásné a pohodlné svetry, ponožky a šály jako ty, které se tu pletly, jinde nebyly k dostání. Ovčí farma Hetty Hopkinsové a její rodiny dodávala výbornou vlnu, ale musím říct, že nejjemnější příze byla z vlny od Štěpána a Marty Špačkových, kteří měli prosperující farmu kousek za městem. Ano, Štěpán a Marta se vzali a s potěšením dodávám, že byli velmi šťastní, měli pět dětí a Štěpán pochytil slabý mokřadský přízvuk.
Ještě dva další lidé měli svatbu. Když paní Veselková a pan Hrdlička vyšli ze žaláře, už nemuseli žít vedle sebe, ale záhy zjistili, že to bez sebe nevydrží. A tak šel Vilém za svědka a Helenka za družičku a truhlář si vzal cukrářku a Vilém a Helenka, kteří už si dlouho připadali jako sourozenci, teď byli doopravdy bratr a sestra. Paní Veselková si v centru Kruasan otevřela báječnou pekárnu, kde kromě vílích kolébek, panenských snů, dóžecích dobrůtek, náramných nadýchánků a nebeských pusinek pekla ikabochánky, ty nejlehčí, nejnadýchanější bochánky, jaké si dovedete představit, celé posypané nastrouhanou mátovou čokoládou, takže vypadaly jako porostlé trávou z močálu.
Vilém se vydal v otcových stopách a vstoupil do přehršlánské armády. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jí takový spravedlivý a odvážný muž nakonec velel.
Helenka se stala přední světovou odbornicí na Ikabogy. O jejich fascinujícím chování napsala mnoho knih a zasloužila se o to, že Přehršlané začali Ikabogy chránit a zamilovali si je. Ve svém volném čase tátovi pomáhala vést úspěšnou truhlářskou dílnu a jedním z jejich nejoblíbenějších výrobků byla dřevná figurka Ikaboga. Druhorozený Ikabožík žil v bývalé královské oboře kousek od Helenčiny dílny a ti dva zůstali velmi dobrými přáteli.
Uprostřed Kruasan vyrostlo muzeum, které každý rok přilákalo mnoho návštěvníků. Založil ho premiér Dobromir a jeho rádci s pomocí Helenky, Viléma, Marty a Štěpána, protože nikdo nechtěl, aby lidé v Přehršlánii zapomněli na léta, kdy království věřilo všem Flusbrockovým lžím. Návštěvníci si tu mohli prohlédnout stříbrnou medaili majora Veselky, v níž stále ještě vězela Kydliánova kulka, a sochu Janka Frčky, kterou na největším kruasanském náměstí vystřídala socha statečného Ikaboga, který s kyticí sněženek vyšel z močálu, a zachránil tak svůj druh i celou zemi. K vidění tu byl taky vycpaný Ikabog, kterého nechal Flusbrock vyrobit z býčí kostry a hřebíků, a obrovský portrét krále Norberta, kterak se bije s drakem, který však mimo malířovu fantazii nikdy neexistoval.
Ještě o jednom stvoření se musím zmínit, a to o prvorozeném Ikabožíkovi, té divoké nestvůře, jež zabila lorda Kydliána. Když ji naposledy někdo viděl, parta silných chlapů ji táhla pryč.
Po pravdě řečeno, tohle stvoření představovalo určitý problém. Helenka všem vysvětlila, že na něj nikdo nesmí útočit ani s ním zle zacházet, jinak bude lidi nenávidět ještě víc. To by znamenalo, že by při nahrobení přivedl na svět Ikabogy s ještě horší náturou, než měl on sám, a Přehršlánie by nakonec mohla přece jen mít problém, o kterém jí lhal lord Flusbrock. Zprvu bylo tohohle Ikaboga potřeba držet ve zvláštní kleci, aby nikoho nezabil, a těžko se hledali dobrovolníci, kteří by mu nosili houby, jak byl nebezpečný. Jediní, které tenhle Ikabog kdy vzal aspoň trochu na milost, byli Vilém a Štěpán, protože se ve chvíli, kdy se nahrobil, snažili ochránit jeho Iku. Potíž samozřejmě byla, že Vilém byl pryč s armádou a Štěpán provozoval ovčí farmu a ani jeden neměl čas celé dny vysedávat u divokého Ikaboga, aby byl klidný.
Řešení tohohle problému se nakonec našlo na velmi nečekaném místě.
Norbert celou tu dobu plakal v žaláři. Byl sice sobecký, marnivý a zbabělý, ale nechtěl nikomu ublížit – a přece ublížil, a hodně. Celý rok po tom, co byl sesazen z trůnu, strávil v hlubokém zoufalství. Zčásti rozhodně proto, že musel místo v paláci žít v katakombách, ale zčásti taky proto, že se ukrutně styděl.
Pochopil, jak mizerný byl král a jak prachbídně se choval, a ze všeho nejvíc si přál být lepší člověk. A tak jednoho dne k úžasu lorda Flusbrocka, který seděl v protější cele, oznámil strážnému, že by se rád dobrovolně přihlásil a staral se o zlého Ikaboga.
A tak se taky stalo. První ráno a ještě mnoho dalších byl Norbert sice bledý jako stěna a klepala se mu kolena, ale přesto někdejší král vešel do klece zlého Ikaboga a vyprávěl mu o Přehršlánii a o strašlivých chybách, kterých se dopustil, a o tom, že když člověk doopravdy chce, může se naučit být lepším a laskavějším. Přestože se Norbert musel každý večer vracet do své cely, vyžádal si, aby Ikaboga přemístili z klece na hezkou louku, což ke všeobecnému překvapení zafungovalo velmi dobře, a Ikabog Norbertovi druhý den ráno dokonce chraplavým hlasem poděkoval.
Následující měsíce a roky byl Norbert čím dál statečnější a Ikabog čím dál hodnější, a když byl Norbert starý muž, přišel čas Ikabogova nahrobení a Ikabožíci, které přivedl na svět, byli laskaví a krotcí. Norbert, který jejich Iku oplakal jako vlastního bratra, velmi záhy zemřel. V žádném z přehršlánských měst sice poslední král sochu neměl, ale lidé mu tu a tam donesli kytičky na hrob a jeho by to moc potěšilo. Jestli se lidé opravdu nahrobili z Ikabogů, to vám nepovím. Možná si něčím takovým procházíme, když se měníme, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Já jen vím, že země lze stejně jako Ikabogy změnit laskavostí, a proto lidé v Přehršlánii žili šťastně až navěky.
Co kreslit?
svatba premiéra Dobromira a lady Eslandy
svatba pana Hrdličky a paní Veselkové
miska houbové polévky
talíř s rybami
město Ikaba
král Norbert a zlý Ikabožík
