Kapitola 12


Kapitola dvanáctá
Králův ztracený meč

Za pár vteřin jako by všichni z královy družiny měli na očích silný bílý šátek. Mlha byla tak hustá, že si neviděli ani na špičku nosu. Páchla po špinavém močálu a poloslané vodě a bahnu. Měkká půda jako by se jim pod nohama rozhoupala, když se mnoho mužů nemoudře začalo točit jako na obrtlíku. Jak se snažili jeden druhého zahlédnout, dočista ztratili ponětí o správném směru. Všichni si připadali ztraceni v oslepujícím bílém moři a major Veselka jako jeden z mála zachoval chladnou hlavu.

„Dávejte pozor!“ zavolal. „Zem je tu zrádná. Stůjte klidně, nehýbejte se!“

Ale král Norbert, který se najednou drobátko bál, na něj nic nedbal. Okamžitě vyrazil směrem, kde tušil majora Veselku, ale po pár krocích ucítil, jak se propadá do ledového močálu.

„Pomoc!“ začal křičet, když mu studená voda začala natékat do naleštěných bot. „Pomoc! Veselko, kde jste! Já se potápím!“

Hned se strhl mumraj vyplašených hlasů a řinčícího brnění. Stráže vyrazily všemi směry, hledaly krále, vrážely do sebe a každou chvíli někdo uklouzl, ale hlas panovníka zmítajícího se v bahně všechny přehlušil.

„Ztratil jsem boty! Pomozte mi někdo přece! Kde jste kdo?

Lordi Flusbrock a Kydlián jako jediní následovali Veselkovu radu a zůstali stát bez hnutí na místech, kde zrovna byli, když je zahalila mlha. Flusbrock svíral záhyb Kydliánových prostorných kalhot a Kydlián se držel šosu Flusbrockova jezdeckého kabátu. Ani jeden neučinil sebemenší pokus Norbertovi pomoct, jen se třásli a čekali, až zase nastane klid.

„Jestli toho blázna spolkne močál, aspoň budeme moct jet domů,“ prohodil Flusbrock ke Kydliánovi.

Zmatek narůstal. Několik vojáků ve snaze pomoct králi uvízlo v močálu. Vzduch naplnilo čvachtání, rachot a křik. Major Veselka marně hulákal, aby nastolil aspoň jakýs takýs pořádek, a králův hlas jako by v neprostupné noci ustupoval a slábl, jako by se jim král vzdaloval.

A pak se ze samého středu temnoty ozval strašlivý vyděšený skřek.

„VESELKO, POMOZTE MI, JÁ TU PŘÍŠERU VIDÍM!“

„Už jdu, Vaše Veličenstvo!“ zavolal major Veselka. „Řvěte dál, ať vás najdu!“

„POMOC! POMOZTE MI, VESELKO!“ ječel král Norbert.

„Co se tomu pitomci stalo?“ zeptal se Kydlián Flusbrocka, ale než mohl Flusbrock odpovědět, mlha se kolem obou lordů rozestoupila stejně rychle, jako přišla, takže stáli vedle sebe na světlejším místě a viděli jeden na druhého, ale ze všech stran je dál obklopovala vysoká stěna husté bílé mlhy. Hlasy krále, Veselky a ostatních vojáků slábly a slábly.

„Ještě se nehýbejte,“ varoval Flusbrock Kydliána. „Až se mlha ještě trochu rozplyne, uvidíme na koně a budeme moct ustoupit na bezpečné –“

Přesně v tom okamžiku z mlžné stěny vyrazila slizká černá věc a vrhla se na dvojici. Kydlián zaječel a Flusbrock se po ní ohnal, ale minul, ovšem jen proto, že se věc s pláčem zhroutila na zem. Vtom Flusbrockovi došlo, že ta blábolící, funící oslizlá bestie je ve skutečnosti král Norbert Neohrožený.

„To mi spadl kámen ze srdce, že jsme vás našli, Vaše Veličenstvo, hledali jsme vás všude!“ zvolal Flusbrock.

„Ika – Ika – Ika –“ fňukal král.

„Má škytavku,“ usoudil Kydlián. „Mělo by se na něj bafnout.“

„Ika – Ika – Ikabog!“ zasténal Norbert. „Já ho vi-vi-viděl. Obrovitá příšera – a už mě skoro měla!“

„Pardon, Vaše Veličenstvo, co jste to říkal?“ nevěřil svým uším Flusbrock.

„Ta p-p-příšera existuje!“ koktal Norbert. „Mám kliku, že ži-ži-žiju! Na koně! Musíme pryč, a rychle!“

Král Norbert se pokusil zvednout a chtěl se přitom přidržet Flusbrockovy nohy, ale lord rychle ucouvl, aby mu ji celou nezašpinil, a místo toho krále konejšivě popleskal po hlavě, což byla nejčistší část jeho těla.

„Ale no tak, to bude dobré, Vaše Veličenstvo. Jen vás vyděsilo, jak jste uvízl v močálu. Jak už jsme říkali, ty balvany v husté mlze opravdu připomínají nějaké nestvůry –“

„Sklapněte, Flusbrocku, vím, co jsem viděl!“ obořil se na něj král a bez pomoci se vyškrábal na nohy. „Bylo to vysoké jako dva koně a oči tomu zářily jako obrovité svítilny. Tasil jsem meč, ale ruce jsem měl tak slizké, že mi vyklouzl, takže mi nezbývalo, než se vyzout z uvízlých bot a odplazit se pryč!“

V tom okamžení na jejich místečko v mlze přibyl čtvrtý muž: kapitán Špaček, Štěpánův otec, zástupce velitele Veselky a vysoký, statný chlap s černočerným knírem. Jaký byl kapitán Špaček doopravdy, se ještě dozvíme. Teď vám stačí vědět jen to, že ho král tuze rád viděl, protože to byl jeho největší voják.

„Zahlédl jste Ikaboga, Špačku?“ zaskuhral Norbert.

„Ne, Vaše Veličenstvo,“ odvětil s uctivou úklonou, „viděl jsem jen mlhu a bahno. Na každý pád rád vidím, že je Vaše Veličenstvo zdrávo. Pánové, zůstaňte tady a já shromáždím muže.“

Špaček se chystal k odchodu, ale král Norbert vyjekl. „To ne, zůstaňte tady, Špačku, kdyby ta příšera náhodou přišla sem! Máte u sebe ještě pušku, ne? Výborně – já totiž ztratil meč a boty. Svůj nejlepší meč, ten s jílcem vykládaným drahokamy!“

V přítomnosti kapitána Špačka si král sice připadal bezpečněji, ale i tak byl vyděšený a zmrzlý jako nikdy předtím. Měl taky ošklivý pocit, že mu nikdo nevěří, že Ikaboga opravdu viděl, a ten pocit ještě zesílil, když zahlédl Flusbrocka, jak na Kydliána protáčí oči.

Králova hrdost dostala tvrdou ránu.

„Flusbrocku, Kydliáne,“ prohlásil, „chci zpátky svůj meč a své boty. Jsou někde támhle,“ dodal a mávl rukou do mlhy.

„Nebylo – nebylo by lepší počkat, až se ta mlha zvedne, Vaše Veličenstvo?“ opáčil Flusbrock nervózně. „Chci svůj meč!“ odsekl král Norbert. „Je po dědečkovi a má velkou cenu! Jděte ho hledat, oba. Já počkám tady s kapitánem Špačkem. A s prázdnýma rukama se nevracejte.“

Všechny kapitoly