Kapitola třináctá
Nehoda
Oba lordi chtě nechtě museli nechat krále a kapitána Špačka v jejich mlžné oáze a vydat se do močálu. Flusbrock vykročil první a opatrně hledal nohama tu nejpevnější půdu. Kydlián šel těsně za ním, pořád se pevně držel jeho kabátce a s každým krokem se bořil pěkně hluboko, protože byl tak tlustý. Mlha jim na kůži dělala slizký povlak a téměř úplně je oslepovala. Přes veškerou Flusbrockovu snahu měli oba lordi boty brzy až po okraj plné smrduté vody.
„Zatracený nekňuba!“ ulevil si Flusbrock, jak se tak čvachtali dál a dál. „Šašek počmáraná! To všecko spískal on, dutohlav jeden.“
„Jestli se ten meč nadobro ztratil, tak mu to patří,“ přisadil si Kydlián, tou dobou už téměř po pás v močálu.
„To snad ne, jinak tu takhle budeme do rána,“ odvětil Flusbrock. „K čertu s tou mlhou!“
Brodili se dál. Mlha vždycky na pár kroků prořídla, ale pak zase zhoustla. Občas se z ní zčistajasna vynořil balvan jako přízračný slon a šustící rákosí znělo docela jako hadi. Ačkoli Flusbrock i Kydlián moc dobře věděli, že žádný Ikabog neexistuje, jejich útroby si tím tak jisté nebyly.
„Pusťte mě!“ okřikl Flusbrock Kydliána, jehož neustálé tahání mu přivádělo na mysl obří drápy či tesáky zezadu zaťaté do jeho kabátce.
Kydlián se pustil, ale i jeho zachvátil nesmyslný strach, a tak vytáhl z pouzdra mušketu a namířil do mlhy.
„Co to bylo?“ pošeptal Flusbrockovi, když k nim z temnoty dolehl podivný zvuk.
Oba lordi ztuhli na místě, aby lépe slyšeli.
Z mlhy vycházelo hluboké bručení a mlaskání. Oba v duchu už už viděli, jak si strašlivá příšera pochutnává na některém z králových gardistů.
„Kdo je tam?“ zavolal Flusbrock vysokým hláskem.
Odkudsi z dálky mu odpověděl major Veselka: „To jste vy, lorde Flusbrocku?“
„Ano,“ zavolal Flusbrock. „Slyšíme něco podivného, Veselko! To děláte vy?“
Oběma lordům připadlo, že to zvláštní bručení a mlaskání zesiluje.
Pak se v mlze cosi pohnulo. Přímo před nimi se objevila hrozivá černá postava se svítivýma bílýma očima a dlouze zaskučela.
Kydlián s ohlušujícím třesknutím, které jako by otřáslo celým močálem, vypálil ze své muškety. Neviditelnou krajinou se rozlehly vyplašené výkřiky mužů a pak, jako by ji Kydlián svou střelou zastrašil, se mlha před oběma lordy rozestoupila jako opona, takže zcela zřetelně viděli na to, co se dělo před nimi.
V tom okamžiku také zpoza mraku vykoukl měsíc a oni spatřili obrovský žulový balvan, u kterého rostl trnitý keř. Ve změti pichlavých větví byl zamotaný vyděšený hubený pes, kňučel a snažil se vyprostit a oči se mu ve světle měsíce blýskaly.
Kousek za velkým balvanem ležel obličejem v bahně major Veselka.
„Co se děje?“ křiklo několik hlasů z mlhy. „Kdo to střílel?“
Ani Flusbrock, ani Kydlián neodpověděli. Flusbrock se co nejrychleji brodil k majoru Veselkovi. Stačilo zběžné ohledání, major byl dočista mrtvý. Kydlián ho ve tmě střelil rovnou do srdce.
„Proboha, proboha, co budeme dělat?“ zaúpěl Kydlián, když se dohrabal k Flusbrockovi.
„Tiše!“ sykl Flusbrock.
Tak soustředěně a rychle jako teď za celý svůj prohnaný, potměšilý život ještě nikdy nepřemýšlel. Očima přejížděl z Kydliána na mušketu, pak na uvízlého ovčáckého psa až ke královým botám a zdobenému meči, jichž si všiml napůl pohřbených v bahně jen metr dva od balvanu.
Flusbrock se dohrabal až k balvanu, vytáhl meč a rozsekal jím větve, v nichž byl uvězněný pes. Pak nebohé zvíře rázně nakopl, takže s kňučením odběhlo do mlhy.
„Dobře mě poslouchejte,“ zamumlal Flusbrock, když se vrátil ke Kydliánovi, ale než mu mohl vysvětlit svůj plán, z mlhy se vynořila další velká postava: kapitán Špaček.
„Poslal mě za vámi král,“ funěl kapitán. „Je vyděšený. Co se tu –“
Vtom si všiml mrtvého majora Veselky.
Flusbrockovi okamžitě došlo, že musí Špačka seznámit se svým plánem a že by mu vlastně mohl být velmi užitečný.
„Mlčte, Špaček,“ řekl mu, „a já vám povím, co se stalo. Našeho statečného majora Veselku zabil Ikabog. Ve světle jeho tragické smrti budeme potřebovat nového majora a to budete samozřejmě vy, Špačku, protože jste doteď byl jeho zástupcem. Doporučím králi, abyste dostal výrazně přidáno, protože jste tak udatně – a teď mě dobře poslouchejte, Špačku – tak udatně pronásledoval strašlivého Ikaboga, když utekl do mlhy. Abyste věděl, Ikabog si zrovna pochutnával na těle chudáka majora, když jsme na něj s lordem Kydliánem narazili. Příšeru vyděsil výstřel z lordovy muškety, rozumně vypálený do vzduchu, a tak pustila Veselkovo tělo a uprchla. Vy jste se ji statečně jal pronásledovat ve snaze zachránit králův meč, který zůstal napůl zabodnutý té nestvůře v pozadí – ale nepodařilo se vám to, Špačku. Věčná škoda, král bude smutný. Ten meč byl po dědečkovi, ale teď už je asi navždy ztracen v Ikabogově doupěti.“
S těmi slovy Flusbrock vtiskl Špačkovi do mohutných dlaní meč. Čerstvě povýšený major se podíval na jeho drahokamy vykládaný jílec a na tváři se mu usadil krutý a prohnaný úsměv, stejný jako Flusbrockův.
„Ano, pane, je ohromná škoda, že jsem ten meč nedokázal zachránit,“ řekl a zastrčil si ho pod košili. „A teď tělo ubohého majora zabalíme, protože by bylo strašné, kdyby na něm ostatní muži viděli stopy Ikabogových tesáků.“
„To je od vás nesmírně citlivé, majore Špačku,“ prohlásil lord Flusbrock, oba muži si rychle sundali kabátce a tělo zabalili a Kydlián stál a díval se na ně, celý šťastný, že se nikdo nedozví, že Veselku omylem zastřelil.
„Připomenete mi prosím, jak Ikabog vypadal, lorde Flusbrocku?“ zeptal se Špaček, když bylo tělo majora Veselky dostatečně zabaleno. „Všichni tři jsme ho viděli a budeme si ho samozřejmě pamatovat všichni stejně.“
„Máte pravdu,“ odvětil lord Flusbrock. „Podle krále je ta příšera velká jako dva koně a oči má jako svítilny.“
„Vlastně,“ ozval se Kydlián a ukázal na balvan, „vypadá jako tady ten kámen a dole mu září psí oči.“ „Vysoký jako dva koně, oči jako svítilny,“ zopakoval Špaček. „Dobrá, pánové. Kdybyste mi ráčili pomoct, přehodím si Veselku přes rameno, donesu ho králi a vysvětlíme mu, jak majora potkala smrt.“
Co kreslit?
meč s jílcem vykládaným drahokamy
král Norbert celý od bahna
major Špaček
nestvůra s očima jako lampy
mušketa
pes Štup zamotaný v křoví
