Kapitola patnáctá
Král se vrací
Když král druhý den ráno vyjížděl ke Kruasanům, zpráva o tom, že Ikabog zabil člověka, se rozšířila nejen přes most do Vurstporku, ale díky skupince sýrařů, kteří vyrazili už před úsvitem, si našla cestu i do hlavního města.
Jenže Kruasany byly od severního močálu nejdál ze všech měst, a navíc o sobě prohlašovaly, že jsou informovanější a vzdělanější než ostatní přehršlánská města, takže když je zasáhla vlna paniky, narazila na hráz nedůvěry.
Ve zdejších hospodách a na trzích to hučelo vzrušenými hádkami. Skeptici se smáli té absurdní představě, že Ikabog skutečně existuje, a jiní prohlašovali, že lidé, kteří v Mokřadu nikdy nebyli, by se neměli tvářit jak odborníci.
Zvěsti o Ikabogovi se cestou na jih poněkud přibarvily. Někteří lidé tvrdili, že Ikabog zabil tři muže, jiní že jen komusi ukousl nos.
V Malém Městě však byly debaty okořeněny špetičkou úzkosti. Manželky, děti a přátelé vojáků z královské gardy měli o své blízké strach a navzájem se uklidňovali, že kdyby některý z nich padl, určitě by král vyslal posla se zprávou. Takhle paní Veselková konejšila Viléma, když ji přišel hledat do kuchyně, protože ho vyděsily řeči kolující mezi dětmi ve škole.
„Kdyby se tatínkovi něco stalo, král by nám určitě dal vědět,“ řekla mu. „Tumáš, dej si něco na zub.“
Paní Veselková napekla u příležitosti králova návratu nebeské pusinky a jednu, která se tak docela nepovedla, teď dala Vilémovi. Ten zalapal po dechu (neboť nebeské pusinky míval, jen když měl narozeniny) a zakousl se do ní. Z očí mu okamžitě vyhrkly slzy štěstí, v puse měl najednou jako v nebi a všechny jeho obavy se rozplynuly. Těšil se, až táta přijde ve své krásné uniformě domů a jak on, Vilém, bude zítra ve škole středem pozornosti, protože bude přesně vědět, co se královým mužům v dalekém Mokřadu stalo.
Na Kruasany se snášel podvečer, když se králova družina konečně přiblížila na dohled. Tentokrát Flusbrock nevyslal posla ze zprávou, aby lidé zůstali uvnitř. Chtěl, aby kruasanská panika a strach dopadly na krále plnou vahou, až lidé uvidí, že se Jeho Veličenstvo do paláce vrací s mrtvolou jednoho z vojáků.
Kruasanští viděli protáhlé, nešťastné tváře přijíždějících mužů a mlčky sledovali, jak se blíží k městu. Pak si všimli zabaleného těla přehozeného přes ocelově šedého koně a davem se jako plameny šířily vzdechy. Králova družina postupovala úzkými dlážděnými uličkami Kruasan, muži smekali klobouky a ženy dělaly pukrlata a nevěděli přitom, jestli vzdávají úctu spíš králi, nebo mrtvému muži.
Helenka Hrdličková byla jedna z prvních, komu došlo, kdo chybí. Jak tak vykukovala dospělým mezi nohama, poznala koně majora Veselky. Vmžiku zapomněla, že spolu s Vilémem od té hádky před týdnem nemluví, vykroutila se ze sevření tátovy ruky a rozběhla se davem, až za ní hnědé culíčky vlály. Musí se k Vilémovi dostat, než si všimne těla na koni. Musí ho varovat. Ale lidé stáli tak těsně u sebe, že ať se Helenka snažila, jak chtěla, koně byli rychlejší než ona.
Vilém i paní Veselková stáli před domem ve stínu paláce a věděli, že se něco stalo, protože slyšeli dav vzdychat. Paní Veselková měla sice trochu strach, ale i tak byla pořád přesvědčená, že svého pohledného muže uvidí, protože kdyby se mu něco stalo, král by jí to dal vědět.
Takže když průvod zahnul za roh, očima bloudila z jedné tváře na druhou a čekala, kdy uvidí majora. A když si uvědomila, že už jí žádné další tváře nezbývají, pomalu bledla. Pak jí zrak padl na tělo přivázané k ocelově šedému koni majora Veselky a na místě omdlela. Pořád přitom držela Viléma za ruku.
Co kreslit?
ustaraný hostinský
klíče od sklepa
král Norbert s peřinou vytaženou až po bradu
lord Flusbrock a jeho svíčka
mrtvola zabalená v kabátech na koni
