Kapitola šestnáctá
Vilém se loučí
Flusbrock si u palácových zdí všiml jakéhosi rozruchu a natahoval krk, aby viděl, co se to děje. Když si všiml ženy na zemi a uslyšel zhrozené a lítostivé výkřiky, došlo mu, že zapomněl na jednu důležitou věc, která by mu pořád ještě mohla zatopit. Na vdovu. Když projížděl kolem hloučku lidí, kteří paní Veselkové ovívali obličej, věděl, že vytoužená koupel bude muset počkat, a jeho prohnaný mozek se zase dal do díla.
Když byla králova družina bezpečně na nádvoří a k Norbertovi přispěchali sluhové, aby mu pomohli z koně, Flusbrock si vzal majora Špačka stranou.
„Ta vdova, paní Veselková!“ sykl. „Proč jste jí nedal vědět, že jí umřel manžel?“
„Vůbec mě to nenapadlo, pane,“ odpověděl po pravdě Špaček. Celou cestu domů měl plnou hlavu parádního meče: jak ho co nejvýhodněji zpeněžit a jestli by nebylo lepší ho rozprodat po částech, aby ho nikdo nepoznal.
„Krucinál, Špaček, to musím opravdu myslet na všechno?“ ulevil si Flusbrock. „Jděte, vybalte Veselkovo tělo z těch umolousaných kabátců, přikryjte ho přehršlánskou vlajkou a uložte ho do Modrého salonku. Ke dveřím postavte stráže a pak mi paní Veselkovou přiveďte do trůnního sálu.
Taky nařiďte, že nikdo z vojáků nesmí jít domů ani mluvit s příbuznými, dokud si s nimi nepromluvím já. Je naprosto nezbytné, abychom všichni říkali totéž. A teď běžte, vy jeden budižkničemu, rychle – vdova Veselková by nám mohla všechno zhatit.“
Flusbrock se prodral mezi vojáky a podkoními až k místu, kde z koně sundávali Kydliána.
„Nepouštějte krále do trůnního sálu ani do Modrého salonku,“ pošeptal mu Flusbrock do ucha. „Přemluvte ho, ať jde rovnou spát!“
Kydlián přikývl a Flusbrock odkvačil potemnělými chodbami paláce a cestou přitom odhazoval zaprášené jezdecké oblečení a vrčel na sluhy, aby mu donesli čisté.
V trůnním sále si oblékl čisté sako a nařídil služce jménem Hetty, aby zažehla jedinou lampu a donesla mu sklenku vína. Pak čekal. Konečně se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte!“ křikl Flusbrock a dovnitř vešel major Špaček a s ním bledá paní Veselková a malý Vilém.
„Moje milá paní Veselková… moje nejmilejší paní Veselková,“ spustil Flusbrock, přihnal se k ní a sevřel jí volnou ruku. „Král mě požádal, abych vám vyřídil, jak moc ho celá ta věc mrzí. Přijměte prosím mou nejhlubší soustrast. Obrovská tragédie… strašlivá tragédie.“
„Pro-proč mi nikdo nedal zprávu?“ vzlykala paní Veselková. „Pro-proč jsem se to musela dozvědět, až když jsem viděla jeho ubohé tělo?“
Trochu se zakymácela a Špaček jí rychle přisunul zlaté křesílko. Pak přišla služebná s vínem, a zatímco Flusbrockovi nalévala, řekl: „Milá paní, my jsme vám chtěli dát vědět. Poslali jsme přece kurýra – že je to tak, Špaček?“
„Je to pravda,“ přitakal Špaček. „Poslali jsme mládence jménem…“
Tady se však Špaček zasekl. Měl pramalou představivost.
„Honza,“ vyhrkl Flusbrock první jméno, které ho napadlo. „Mladého Janka… Frčku,“ dodal, protože se ve světle lampy právě zablýskla jedna ze Špačkových zlatých výložek. „Ano, mladý Janek Frčka se dobrovolně přihlásil a tryskem vyrazil. Kde jenom může být? Špaček,“ prohlásil Flusbrock, „musíme vyslat pátrací skupinu, a to ihned. Honzík se musí najít.“
„Rozkaz, pane,“ řekl Špaček, hluboce se uklonil a odešel.
„Jak… jak můj muž zemřel?“ špitla paní Veselková.
„Inu, madam,“ začal Flusbrock opatrně, neboť věděl, že to, co jí teď řekne, bude kolovat jako oficiální verze, které už se bude muset navždycky držet. „Jak jste možná slyšela, vyjeli jsme do Mokřadu, protože jsme se dozvěděli, že Ikabog zabil psa. S politováním musím říct, že krátce po příjezdu ta nestvůra napadla i nás.
Nejprve zaútočila na krále, ale ten se jí statečně bránil a podařilo se mu zabodnout Ikabogovi meč do zadku. Pro tlustou kůži té příšery to však bylo jako pouhé vosí píchnutí. Rozzuřeně si vyhlížela další oběti, a přestože se major Veselka bil jako lev, bohužel za krále položil život.
Pak dostal lord Kydlián vynikající nápad vystřelit z muškety, což Ikaboga zahnalo na útěk. Vytáhli jsme nebohého Veselku z močálu a vyzvali vojáky, zda se najde dobrovolník, který vyrazí se zprávou o jeho smrti k vám. Náš milý Janek Frčka se přihlásil, vyskočil na koně, a než jsme dojeli sem, neměli jsme sebemenší pochybnost, že vás o té strašlivé tragédii zpravil.“
„Mohu – mohla bych manžela vidět?“ zaštkala paní Veselková.
„Ale zajisté,“ přitakal Flusbrock. „Je v Modrém salonku.“
Zavedl paní Veselkovou i Viléma, který se jí pořád držel za ruku, ke dveřím salonku a tam se zastavil.
„Je mi líto,“ řekl, „ale vlajku, kterou je tělo přikryté, nemůžeme sejmout. Jeho zranění jsou pro vaše oči příliš strašlivá… ty Ikabogovy drápy a tesáky, víte…“
Paní Veselková se opět zakymácela a Vilém ji podepřel, aby neupadla. V tu chvíli se k nim připojil lord Kydlián s tácem koláčů.
„Král leží,“ řekl tupě Flusbrockovi. „Jejda, dobrý den,“ dodal, když viděl paní Veselkovou. Jako jednu z mála služebných ji znal jménem, protože pekla sladkosti. „To s panem majorem je mi líto,“ prohlásil a poprskal přitom paní Veselkovou i Viléma drobky. „Vždycky jsem ho měl rád.“
Nato odešel a Flusbrock otevřel paní Veselkové a Vilémovi dveře do Modrého salonku. Uvnitř leželo tělo majora Veselky přikryté přehršlánskou vlajkou.
„Můžu ho aspoň naposledy políbit?“ vzlykala paní Veselková.
„To bohužel nepůjde,“ odvětil Flusbrock. „Půlka obličeje mu chybí.“
„Tak na ruku, mami,“ poprvé promluvil Vilém. „Ruku bude mít určitě v pořádku.“
A než stihl Flusbrock chlapce zadržet, sáhl chlapec pod vlajku pro tátovu ruku, která byla skutečně neporušená.
Paní Veselková si klekla a znovu a znovu ruku líbala, až se od slz celá leskla, jako by byla z porcelánu. Pak jí Vilém pomohl na nohy a oba beze slova vyšli z Modrého salonku.
