Kapitola druhá
Ikabog
Legendu o Ikabogovi si vyprávějí už celé generace Mokřadských. Jednoho dne doputovala až do Kruasan a v době, o které vyprávím, ten příběh znali všichni. Jak už to s legendami bývá, trochu se měnila podle toho, kdo ji zrovna vyprávěl. Nicméně všechny verze se shodovaly na tom, že v nejsevernějším cípu země, v rozlehlém temném a mlhavém močálu, kam se žádný člověk neodváží vstoupit, žije příšera, která pojídá děti a ovce. Tu a tam odnese i dospělého, když se v noci zatoulá příliš blízko k močálu.
Zvyklosti i vzezření Ikaboga se též měnily podle vypravěče. Někteří ho popisovali spíš jako hada, jiní jako draka nebo vlka. Někdo tvrdil, že řve, jiný zase, že syčí, a ještě další prohlašovali, že se pohybuje neslyšně jako mlha, která bez varování padne na blata.
Ikabog má podle té legendy mimořádné schopnosti. Dokáže napodobit lidský hlas, aby nalákal pocestné do svých spárů. Kdybyste se ho pokusili zabít, zázračně by se uzdravil nebo se rozdvojil. Umí létat, chrlit oheň, plivat jed – Ikabogovy schopnosti zkrátka končily až tam, kam sahala představivost vypravěče.
„Koukej zůstat na zahradě, až budu pracovat,“ nabádali rodiče po celém království své děti, „nebo tě chytí Ikabog a sežere tě.“ A kluci a holky po celé zemi si hráli na to, že s ním bojují, navzájem se strašili historkami o něm, a když se jim povedl dost přesvědčivý příběh, dokonce se jim o Ikabogovi i zdálo.
Vilém Veselka byl jeden takový kluk. Jednou večer, když k nim na večeři přišli Hrdličkovi, pan Hrdlička všechny bavil nejnovějšími zprávami o Ikabogovi. Vilém se pak v noci vzbudil celý vyděšený a uplakaný ze sna, v němž na něj obrovité bílé oči zářily nad mlhou zahaleným močálem, do kterého se pomalu propadal.
„Tiše, už je dobře,“ konejšila ho maminka, která se k němu do pokojíčku připlížila se svíčkou a teď ho kolébala na klíně. „Žádný Ikabog není, Vilíku. Je to jen hloupá povídačka.“
„Když… když pan Hrdlička povídal, že se ztrácejí ov-ovce,“ škytal Vilém.
„To je sice pravda,“ opáčila maminka, „ale ne proto, že by je kradla nějaká příšera. Ovce jsou hloupoučká stvoření, zkrátka se zaběhnou a ztratí se v močálech.“
„Když… když pan Hrdlička povídal, že se ztrácejí taky li-lidi!“
„Jen ti, co nemají kouska rozumu a zabloudí do močálu po setmění,“ odvětila paní Veselková. „A teď už tiše, Vildo, žádná příšera není.“
„Když… když pan Hr-Hrdlička povídal, že lidé za okny slýchají hlasy a rá-ráno jsou slepice pryč!“
Paní Veselková už to nevydržela a rozesmála se.
„Ty hlasy, to jsou obyčejní zloději, Viléme. Mokřadští si navzájem lohnou, co můžou. Je snazší to hodit na Ikaboga, než připustit, že ti soused něco ukradl.“
„Ukradl?“ zalapal po dechu Vilém, posadil se mámě na klíně a zadíval se na ni upřímnýma očima. „Krást se nemá, že jo, mami?“
„To tedy nemá,“ přitakala paní Veselková, zvedla ho, něžně ho uložila zpátky do vyhřáté postýlky a hezky ho zakutala. „Ale my od těch nezvedených Mokřadských naštěstí žijeme dost daleko.“
Vzala svíčku a po špičkách se odplížila ke dveřím.
„Dobrou noc,“ zašeptala ještě. Jindy by dodala „ať tě Ikabog kouše celou noc“, což svým dětem na dobrou noc říkali rodiče po celé Přehršlánii, ale místo toho řekla jen: „Hezky se vyspi.“
Vilém zase usnul a ve snu už žádné příšery neviděl.
Pan Hrdlička a paní Veselková byli náhodou moc dobří přátelé. Chodili spolu do třídy a znali se celý život. Když se pan Hrdlička doslechl, že Vilémovi způsobil noční můry, bylo mu to líto. A protože byl nejlepší truhlář v celých Kruasanech, rozhodl se, že chlapci Ikaboga vyřeže. Měl širokou, usměvavou pusu plnou zubů a velké pařáty a Vilém si ho hned oblíbil.
Kdyby tehdy Vilémovi nebo jeho rodičům nebo Hrdličkovým odvedle anebo komukoli v celé Přehršlánii někdo řekl, že království čekají strašlivé potíže, a to vše jen kvůli povídačkám o Ikabogovi, vysmáli by se mu. Žili v tom nejšťastnějším království na světě. Co by jim tak Ikabog mohl provést?
Co kreslit?
Král Norbert Neohrožený
lord Flusbrock
lord Kydlián
lady Eslanda
mapa Přehršlánie
vlajka Přehršlánie
jídlo – sýry, pečivo, klobásky nebo víno
Jak asi vypadá Ikabog?
