Kapitola třetí
Smrt švadleny
Veselkovi a Hrdličkovi bydleli ve čtvrti, která se jmenovala Malé Město. Byla to část Kruasan, kde sídlili všichni, kdo pracovali pro krále Norberta. Zahradníci, kuchaři, krejčí, pážata, švadleny, kameníci, lazebníci, tesaři, lokajové a služky, ti všichni žili v úhledných domcích hned za zdmi paláce.
Malé Město od zbytku Kruasan oddělovala vysoká bílá zeď a brány byly přes den otevřené, aby místní mohli navštěvovat příbuzné a přátele ve zbytku města nebo třeba jet na trh. Na noc se těžká vrata zavírala a všichni v Malém Městě spali pod ochranou královské gardy, stejně jako král.
Major Veselka, Vilémův otec, byl velitelem téhle královské gardy. Byl to pohledný, veselý chlapík a na svém ocelově šedém koni doprovázel krále Norberta, lorda Flusbrocka a lorda Kydliána na loveckých výpravách, na něž vyráželi zpravidla pětkrát týdně. Král měl majora Veselku moc rád a taky měl rád Vilémovu maminku, protože Vilma Veselková byla jeho osobní pekařka, což byla ve městě světových pekařů velmi čestná funkce. Protože Vilma domů nosila nazdobené dorty, které se jí nepovedly úplně dokonale, byl Vilém tučňoučký chlapeček a s lítostí musím říct, že na něj ostatní děti někdy volaly Máselníku a on pak brečel.
Vilémovou nejlepší kamarádkou byla Helenka Hrdličková. Ti dva se narodili jen pár dní po sobě a navenek působili spíš jako bratr a sestra než jako kamarádi. Helenka Viléma chránila před posměváčky a rváči. Byla hubená, ale rychlá a neváhala se pustit do každého, kdo Vilémovi řekl, že je Máselník.
Helenčin otec Hugo Hrdlička byl královským truhlářem a opravoval a vyměňoval kola a oje na jeho kočárech. A protože byl pan Hrdlička výtečný truhlář, vyráběl taky nábytek do paláce.
Helenčina maminka Hermína Hrdličková byla královou vrchní švadlenou, což byla taky velevážená práce, neboť král Norbert se tuze rád strojil a každý měsíc vyžadoval nové oblečky, čímž zaměstnával celé družstvo krejčích.
Právě králova ohromná záliba v parádění vedla k nepěkné události, kterou přehršlánské dějepravné knihy jmenují jako počátek všech potíží, jež později zaplavily tohle spokojené královstvíčko. Když k té události došlo, vědělo o ní jen pár lidí v Malém Městě, ale pro některé znamenala strašlivou tragédii.
To bylo tak.
Král Lijawského království se chystal za Norbertem na státní návštěvu (možná pořád doufal, že jednu ze svých dcer vymění za doživotní přísun nebeských pusinek) a Norbert rozhodl, že na tu příležitost potřebuje úplně nové šaty: tmavě fialové se stříbrnou krajkou, ametystovými knoflíky a šedivou kožešinou na manžetách.
Sice se mu doneslo, že hlavní švadleně nějak není dobře, ale příliš na to nedbal. Nikomu nevěřil tak jako Helenčině mamince, že krajku přišije pořádně, a tak nařídil, že to nikdo jiný nesmí udělat. A tak Helenčina maminka tři noci v kuse šila jako o závod, jen aby byl fialový oblek včas hotový na návštěvu lijawského krále, a čtvrtého dne za rozbřesku ji její pomocnice našla ležet na podlaze. V ruce měla úplně poslední ametystový knoflík a byla mrtvá.
Král se tu novinu dozvěděl od svého hlavního rádce, zrovna když snídal. Hlavní rádce byl moudrý starý muž jménem Paspula se stříbrným plnovousem, který mu sahal skoro až ke kolenům. Když králi sdělil, že hlavní švadlena je mrtvá, dodal: „Ale jsem si jist, že některá jiná dáma ten poslední knoflík Vašemu Veličenstvu přišije.“
Paspula se na krále díval způsobem, který se mu pranic nezamlouval. Měl z něj divný svíravý pocit v břiše.
Když pak sluhové Norbertovi pomáhali do nového fialového obleku, král se ze sebe snažil setřást aspoň trochu provinilosti tím, že celou věc probere s lordy Flusbrockem a Kydliánem.
„Chci říct, že kdybych byl věděl, že je vážně nemocná,“ funěl Norbert, když ho sluhové soukali do těsných saténových kalhot, „přirozeně bych nechal oblek ušít někoho jiného.“
„Vaše Veličenstvo je nesmírně laskavo,“ odvětil Flusbrock a v zrcadle nad krbem si prohlížel svou nažloutlou pleť. „Tak soucitného panovníka svět neviděl.“
„Ta ženská se měla ozvat, jestli jí nebylo dobře,“ zabručel Kydlián z polstrovaného křesla u okna. „Jestli nemohla pracovat, měla to říct. Když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně zrada na králi. Nebo aspoň na vašem obleku.“
„Kydlián má pravdu,“ prohlásil Flusbrock a obrátil se od zrcadla. „Nikdo nezachází se služebnictvem tak dobře jako vy, pane.“
„Jsem na ně hodný, že ano?“ otázal se král Norbert úzkostně a zatáhl břicho, aby mu sluhové mohli zapnout ametystové knoflíky. „Pánové, já zkrátka dneska musím vypadat k světu. Vždyť přece víte, jak se lijawský král vždycky nastrojí.“
„Byla by to národní ostuda, kdybyste byl oblečený hůř než lijawský král,“ přitakal Flusbrock.
„Pusťte tu nemilou událost z hlavy, pane,“ přidal se Kydlián. „Velezrádná švadlena přece není důvod kazit si prosluněný den.“
Jenže přes rady obou lordů král nemohl přestat na celou věc myslet. Možná se mu to jen zdálo, ale připadalo mu, že lady Eslanda se toho dne tvářila obzvlášť vážně. Úsměvy sluhů byly studenější a pukrlata služek nebyla tak hluboká jako jindy. Když dvořané večer hodovali s lijawským králem, Norbertovy myšlenky v jednom kuse utíkaly ke švadleně, jak leží mrtvá na podlaze s posledním ametystovým knoflíkem v ruce.
Než šel Norbert večer spát, na dveře jeho ložnice zaklepal Paspula. Hluboce se uklonil a zeptal se, jestli má král v úmyslu poslat na pohřeb paní Hrdličkové květiny.
„Ach – ano, jistě!“ vyhrkl Norbert zaskočeně. „Ano, pošlete velký věnec, a ať je tam napsáno, že je mi to líto a tak dále. Zařídíte to, Paspulo, že ano?“
„Zajisté, pane,“ přitakal hlavní rádce. „A smím-li se ptát, hodláte také navštívit rodinu té švadleny? Bydlí kousíček pěšky od bran paláce.“
„Navštívit?“ zadumaně protáhl král. „To ne, Paspulo, to bych nerad. Totiž, chci říct, myslím, že to ode mě nečekají.“
Několik vteřin se na sebe s Paspulou dívali, načež se hlavní rádce uklonil a odporoučel.
Protože byl král Norbert zvyklý, že mu všichni pořád říkají, jaký je báječný chlapík, ani trochu se mu nelíbilo, jak se na něj hlavní rádce mračil, když odcházel. Spíš se teď zlobil, než styděl.
„Je to setsakramentská škoda,“ řekl svému odrazu v zrcadle, u nějž si před spaním česal knír, „ale koneckonců já jsem král a ona byla švadlena. Kdybych umřel já, nečekal bych, že ona –“
Jenže pak mu došlo, že kdyby umřel, očekával by, že celá Přehršlánie všeho nechá, obleče se do černého a týden bude lkát, stejně jako tomu bylo, když zemřel jeho otec Pravoslav Počestný.
„No nic,“ pronesl netrpělivě ke svému odrazu, „život jde dál.“
Nasadil si hedvábnou spací čepici, vlezl do postele s nebesy, sfoukl svíčku a usnul.
