Kapitola čtvrtá
Tichý dům
Paní Hrdličkovou pochovali na hřbitově v Malém Městě, kde odpočívaly celé generace královských služebníků. Helenka s tatínkem dlouho stáli nad otevřeným hrobem a drželi se za ruce. Uplakaná maminka a zasmušilý tatínek táhli Viléma pryč, ale on se ustavičně ohlížel za Helenkou. Chtěl nejlepší kamarádce něco říct, ale to, co se stalo, bylo tak obrovské a hrozné, že nenacházel slova. Sotva si dokázal představit, jak by mu bylo, kdyby jeho maminka navždycky zmizela v studené, tvrdé hlíně.
Když všichni přátelé odešli, pan Hrdlička sundal fialový věnec od krále z náhrobního kamene a místo něj tam položil kytičku sněženek, které Helenka ráno natrhala. Pak oba Hrdličkovi pomalu odešli domů, kde už to nikdy nebude jako dřív.
Týden po pohřbu vyjel král s královskou gardou z paláce na lov. Jako vždycky všichni vyběhli na zahrádky a klaněli se, jásali a sekali pukrlata. Jak se tak král ukláněl a mával, všiml si, že dvorek jednoho z domků zůstal prázdný. Na oknech a vstupních dveřích měl černé závěsy.
„Kdo tu bydlí?“ zeptal se majora Veselky.
„To je – to je dům Hrdličkových, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Veselka.
„Hrdličkovi, Hrdličkovi,“ opakoval si král zamračeně. „To jméno už jsem někde slyšel.“
„Ehm… ano, pane,“ odvětil major Veselka. „Pan Hrdlička je truhlářem Vašeho Veličenstva a paní Hrdličková je – totiž byla – u Vašeho Veličenstva vrchní švadlenou.“
„Ach ano,“ vyhrkl král spěšně, „už si vzpomínám.“
Nato bodl svého sněhobílého koně ostruhami do slabin a prohnal se kolem černě zatažených oken. Snažil se přitom nemyslet na nic jiného než na den strávený lovem, který ho čekal.
Ale pokaždé když pak král vyjel z paláce, musel se dívat na prázdný dvorek a černou potažené dveře Hrdličkovic domku, a vždycky když ten domek uviděl, vybavila se mu mrtvá švadlena s knoflíkem v ruce. Když už to nemohl vydržet, nechal si zavolat hlavního rádce.
„Paspulo,“ prohlásil, aniž se starému pánovi podíval do očí, „na rohu cestou k parku je jeden dům. Docela hezký, s celkem velkou zahradou.“
„Myslíte Hrdličkovic dům, Vaše Veličenstvo?“
„Aha, tam bydlí Hrdličkovi?“ odvětil král Norbert nenuceně. „Poslyšte, mně se zdá, že je ten dům pro tak malou rodinu zbytečně velký. Bydlí tam jenom dva, je to tak?“
„Je to přesně tak, Vaše Veličenstvo. Jen dva, protože matka –“
„To mi nepřipadá spravedlivé, Paspulo,“ přerušil ho hlasitě král, „aby v takovém hezkém prostorném domě bydleli jen dva lidé, když tu máme pětičlenné nebo šestičlenné rodiny, které by myslím víc místa ocenily.“
„Chcete, abych Hrdličkovy přestěhoval, Vaše Veličenstvo?“
„Ano, asi ano,“ přitakal král a předstíral, že ho náramně zaujala špička jeho saténového střevíce.
„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo,“ řekl hlavní rádce s hlubokou úklonou. „Požádám je, aby se vyměnili se Špačkovými, ti určitě víc místa uvítají, a Hrdličkovy umístím do domu po Špačkových.“
„A kde přesně ti Špačkovi bydlí?“ vyptával se král nervózně, neboť to poslední, co chtěl, bylo vidět ty černé závěsy ještě blíž k branám paláce.
„Přímo na kraji Malého Města,“ informoval ho hlavní rádce. „Blizoučko u hřbitova, vedle –“
„To zní dobře,“ přerušil ho král Norbert a vyskočil na nohy. „Podrobnosti mě nezajímají. Zkrátka to zařiďte, Paspulo, to budete pašák.“
A tak pan Hrdlička s dcerou dostali nařízeno, aby si vyměnili dům s rodinou kapitána Špačka, který byl stejně jako Vilémův otec členem královské gardy. Když příště Norbert vyjel z paláce ven, černé závěsy ze dveří byly pryč a Špačkovic děti – čtyři urostlí bratři, zrovna ti, kteří Vilémovi vymysleli přezdívku Máselník – vyběhli na dvorek a poskakovali a radovali se a mávali přehršlánskými vlajkami. Král Norbert zářil a zamával jim zpátky. Týdny plynuly a král Norbert na Hrdličkovy dočista zapomněl a byl zase spokojený.
