Kapitola pátá
Helenka Hrdličková
Několik měsíců po překvapivé smrti paní Hrdličkové se královské služebnictvo dělilo na dvě skupiny. Ti první si špitali, že za to, jak umřela, může pan král. Ti druzí raději věřili, že se stala nějaká chyba a že král přece nemohl vědět, jak moc je paní Hrdličková nemocná, když jí rozkázal ušít mu oblek.
Paní Veselková, královská pekařka, patřila k těm druhým. Král na ni byl vždycky moc hodný, a někdy ji dokonce pozval do jídelny a pogratuloval jí k obzvláště vypečené várce dóžecích dobrůtek nebo lahodných libůstek, a tak byla přesvědčena, že je to laskavý, velkorysý a ohleduplný muž.
„Na moje slova dojde, to si piš. Někdo králi zapomněl něco vyřídit,“ vykládala svému manželovi majoru Veselkovi. „Nikdy by nenutil nemocnou poddanou pracovat. Určitě ho moc trápí, co se stalo.“
„Ano,“ přisvědčil major Veselka, „to určitě trápí.“
Major Veselka si taky chtěl o králi myslet jen to nejlepší, protože on, jeho otec i otec jeho otce věrně sloužili v královské gardě. Takže i když major Veselka viděl, že krále Norberta smrt paní Hrdličkové dvakrát nezarmoutila a jezdil si na lov jako vždycky, a i když věděl, že Hrdličkovi se museli vystěhovat ze svého domu a nastěhovat se ke hřbitovu, snažil se věřit, že krále opravdu mrzí, co se stalo jeho švadleně, a že ve stěhování jejího muže a dcery nemá prsty.
Nový domek Hrdličkových byl neveselé místo. Vysoké tisy, které lemovaly hřbitov, sem nepouštěly sluníčko, jen z Helenčina pokoje bylo škvírou mezi tmavými větvemi krásně vidět na maminčin hrob. Protože už nebydlela vedle Viléma, taky ho tolik nevídala, přestože za ní chodil tak často, jak jen to šlo. Na zahradě měli mnohem méně místa na hraní, a tak si své hry museli trochu upravit.
Nikdo netušil, co si pan Hrdlička myslí o svém novém domě nebo o králi. S ostatními o těchhle věcech nikdy nemluvil, tiše si hleděl práce a vydělával peníze, které potřeboval, aby se mohl postarat o dceru a vychovat ji, jak jen bez mámy dovedl nejlíp.
Helenka ráda pomáhala tátovi v truhlářské dílně a nejspokojenější byla v montérkách. Byla ten typ člověka, kterému nevadí se trochu ušpinit, a oblečení ji kdovíjak nezajímalo. Po pohřbu však každý den nosila mamince čerstvou kytičku a pokaždé v jiných šatech. Dokud paní Hrdličková žila, vždycky se snažila, aby její dcera vypadala „jako mladá dáma“, jak vždycky říkala, a ušila jí spoustu šatiček, často ze zbytků látek, jež jí král Norbert blahosklonně nechal poté, co mu z nich vyrobila skvostný oblek.
A tak uplynul týden a pak měsíc a pak rok, a pak už byly Helence všechny šaty od mámy malé, ale ona je stejně měla pečlivě uložené ve skříni. Ostatní lidé pozapomněli, co se Helence stalo, nebo si zkrátka zvykli na to, že její maminka už není. Helenka předstírala, že si taky zvykla. Na povrchu byl její život už zase venkoncem normální. Pomáhala tátovi v dílně, dělala úkoly a hrála si s nejlepším kamarádem Vilíkem, ale o mamince nikdy nemluvili a o králi taky ne. Každý večer ležela Helenka s očima upřenýma na bílý náhrobek, který v dálce svítil v záři měsíce, dokud neusnula.
Co kreslit?
Vilém Veselka
Helenka Hrdličková
vrchní rádce Paspula
fialový oblek krále Norberta
dům s černými závěsy na oknech a dveřích
truhlářská dílna
Helenčiny staré šaty
