Kapitola dvacátá první
Profesor Švindlmachr
Ráno po pohřbu Flusbrock zase zaklepal na dveře králových komnat, vstoupil s náručí svitků a vysypal je na stůl, u něhož král seděl.
„Flusbrocku,“ prohlásil Norbert, který měl pořád ještě na sobě medaili Za mimořádnou chrabrost v boji se smrtícím Ikabogem a vzal si k ní šarlatový oblek, aby co nejlépe vynikla, „tyhle koláče nejsou tak dobré jako obyčejně.“
„To mě moc mrzí, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Flusbrock. „Říkal jsem si, že by se hodilo dát vdově Veselkové pár dní volna. Tyhle pekla její pomocnice.“
„Jsou žužlavé,“ postěžoval si Norbert a odhodil půlku náramného nadýchánku zpátky na talíř. „A co je tohle za svitky?“
„To jsou, pane, návrhy na zlepšení obrany království proti Ikabogovi,“ vysvětlil Flusbrock.
„Výtečně, výtečně,“ pochvaloval si král Norbert, odsunul koláčky a čajovou konvici stranou, aby měl víc místa, a Flusbrock si k němu přitáhl židli.
„Ze všeho nejdřív, Vaše Veličenstvo, toho o Ikabogovi musíme co nejvíc zjistit, abychom věděli, jak na něj.“
„To ano, ale jak, Flusbrocku? Ta nestvůra je tajemná! Všichni byli léta přesvědčení, že je vymyšlená!“
„V tom se Vaše Výsost, a odpusťte mi, že to říkám, plete,“ opáčil Flusbrock. „Díky neúnavnému hledání jsem vypátral největšího odborníka na Ikaboga v celé Přehršlánii. Lord Kydlián s ním čeká na chodbě. Pokud Vaše Veličenstvo dovolí –“
„Přiveďte ho, člověče, rychle!“ vyhrkl Norbert rozrušeně.
A tak Flusbrock vyšel z místnosti a zanedlouho se vrátil s lordem Kydliánem a postarším mužíkem se sněhově bílými vlasy a brýlemi tak tlustými, že se mu v nich očka málem ztrácela.
„Můj pane, tohle je profesor Švindlmachr,“ prohlásil Kydlián, načež se krtkovitý mužík králi hluboce uklonil. „O Ikabogovi ví všechno, co stojí za to vědět.“
„Jak je možné, že jsem o vás nikdy neslyšel, pane profesore?“ zajímal se král a napadlo ho, že kdyby byl věděl, že je Ikabog dost skutečný na to, že má svého vlastního odborníka, vůbec by se ho nevypravil hledat.
„Jsem už na penzi, Vaše Veličenstvo,“ vysvětlil profesor Švindlmachr a podruhé se uklonil. „V Ikaboga věří tak málo lidí, že jsem si zvykl nechávat si své vědomosti pro sebe.“
Krále Norberta ta odpověď uspokojila, z čehož se Flusbrockovi významně ulevilo, neboť profesor Švindlmachr nebyl o nic skutečnější než vojín Janek Frčka nebo stará vdova Frčková v zrzavé paruce, jež kvílela na Jankově pohřbu. Po pravdě byli pod parukou a brýlemi profesor Švindlmachr a vdova Frčková jedna a tatáž osoba: komorník lorda Flusbrocka jménem Otto Drolík, který se staral o Flusbrockovo panství, zatímco lord dlel v paláci. Stejně jako jeho pán by Drolík pro zlato udělal cokoli a za sto dukátů se uvolil hrát jak vdovu, tak profesora.
„Tak co nám o Ikabogovi můžete říct, pane profesore?“ zeptal se král.
„Podívejte se,“ začal falešný profesor podle pokynů, které dostal od Flusbrocka. „Je vysoký jako dva koně –“
„Ne-li vyšší,“ přerušil ho Norbert, v jehož nočních můrách se obrovitý Ikabog zjevoval od chvíle, kdy se vrátil z Mokřadu.
„Přesně jak říká Vaše Veličenstvo, ne-li vyšší,“ přitakal Švindlmachr. „Hádám, že takový střední Ikabog je velký asi jako dva koně, kdežto větší exemplář může dorůst velikosti až – inu –“
„Dvou slonů,“ nadhodil král.
„Dvou slonů,“ přisvědčil Švindlmachr. „A oči má jako lampy.“
„Nebo ohnivé koule,“ dodal král.
„Zrovna jsem to chtěl říct, můj pane!“ vyhrkl Švindlmachr.
„A je pravda, že ta nestvůra dokáže mluvit lidskou řečí?“ zajímal se Norbert, v jehož snech příšera šeptala: Krále… chci krále… Kde jsi, králíčku? a plížila se přitom temnými uličkami k paláci.
„Úplná pravda,“ potvrdil Švindlmachr a znovu se hluboce uklonil. „Domníváme se, že se to naučil od lidí, které pochytal. Než své oběti vyvrhne a sežere, donutí je, aby mu dali lekci nebo dvě.“
„Prokrindáčka, taková surovost!“ zašeptal pobledlý Norbert.
„A co víc,“ pokračoval Švindlmachr, „Ikabog má dlouhou a pomstychtivou paměť. Pokud ho oběť přelstí – jako jste ho přelstil vy, můj pane, když jste unikl z jeho smrtících spárů –, pod rouškou tmy se někdy vyplíží z močálu a své oběti se zmocní ve spánku.“
Norbert, bělejší než sněhová poleva na nedojedeném náramném nadýchánku, zaskřehotal: „Co budeme dělat? Jsem v loji!“
„Nesmysl, Vaše Veličenstvo,“ povzbudivě opáčil Flusbrock. „Vymyslel jsem celou řadu opatření na vaši ochranu.“
Přitom vzal do ruky jeden ze svitků, které si donesl, a rozvinul ho. Skoro celý stůl tak pokryl barevný obrázek nestvůry, která připomínala draka. Byla obrovitá a ohyzdná, měla tlusté černé šupiny, svítící bílé oči, ocas zakončený jedovatým ostnem, tlamu plnou tesáků, do níž se snadno vejde dospělý muž, a dlouhé, jako břitva ostré pařáty.
„Při obraně proti Ikabogovi je třeba překonat několik problémů,“ vykládal profesor Švindlmachr, vytáhl přitom krátkou hůlku a ukazoval jí postupně na tesáky, pařáty a jedovatý ocas. „Největší problém však je, že když se Ikabog zabije, z jeho mrtvoly vystoupí dva další.“
„To snad ne!“ hlesl Norbert.
„Ale ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl Švindlmachr. „Celý život tu nestvůru studuji a mohu vás ujistit, že mé závěry jsou zcela správné.“
„Vaše Veličenstvo si možná pamatuje, že mnoho starých příběhů o Ikabogovi tuhle podivnost zmiňuje,“ vložil se do toho Flusbrock, neboť nutně potřeboval, aby král právě téhle Ikabogově vlastnosti uvěřil. Závisela na tom totiž větší část jeho plánu.
„Vždyť to zní tak – nepravděpodobně!“ hlesl Norbert tence.
„Na první pohled je to opravdu nepravděpodobné, že?“ na to Flusbrock s další úklonou. „Po pravdě řečeno je to jedna z těch mimořádných neuvěřitelných věcí, jež pochopí jen ti nejmoudřejší, kdežto obyčejní lidé – hloupí lidé, můj pane – se jen hihňají a chichotají.“
Norbert se díval z jednoho na druhého a z druhého na třetího. Všichni tři jako by čekali, až ukáže, jak je moudrý, a on přirozeně nechtěl vypadat hloupě, a tak prohlásil: „Ano… inu, když to říká tady pan profesor, tak mi to stačí… ale jestli se ta nestvůra rozdvojí pokaždé, když ji něco zabije, jak se jí zbavíme?“
„V první fázi našeho plánu se jí nezbavíme,“ odpověděl Flusbrock.
„Co to?“ protáhl sklesle Norbert.
Flusbrock nyní rozvinul druhý svitek, na němž byla nakreslená mapa Přehršlánie. V nejsevernějším cípu byl vyvedený veliký Ikabog. Všude po okraji rozlehlého močálu stálo sto panáčků s meči v rukou. Norbert se pořádně podíval, jestli má některý z nich na hlavě korunu, a s ulehčením zjistil, že nikoli.
„Jak vidíte, Vaše Veličenstvo, jako první navrhujeme založení zvláštní Obranné brigády proti Ikabogovi. Tito muži budou vartovat po obvodu Mokřadu, aby Ikabog nemohl z močálu ven. Náklady na takovou brigádu včetně uniforem, zbraní, koní, žoldu, výcviku, ubytování, stravy, nemocenské, rizikového příplatku, dárků k narozeninám a metálů odhadujeme zhruba na deset tisíc zlatých dukátů.“
„Deset tisíc dukátů?“ zhrozil se král Norbert. „To je hromada zlata. Ale když je to na moji ochranu – totiž když je to na ochranu Přehršlánie –“
„Deset tisíc dukátů měsíčně vůbec není vysoká cena,“ dopověděl za něj Flusbrock.
„Deset tisíc měsíčně?“ vyjekl Norbert.
„Ano, můj pane,“ přitakal Flusbrock. „Máme-li království účinně chránit, náklady budou značné. Ale jestli má Vaše Veličenstvo dojem, že nám bude stačit méně zbraní –“
„Ale kdeže, nic takového jsem neřekl.“
„Samozřejmě neočekáváme, že Vaše Veličenstvo ponese veškeré náklady samo,“ pokračoval Flusbrock.
„Opravdu?“ otázal se Norbert s nadějí v hlase.
„Jistěže ne, to by bylo velmi nespravedlivé. Koneckonců z Obranné brigády proti Ikabogovi bude mít užitek celá země. Navrhuji, abychom zavedli zvláštní daň na Ikaboga. Každou domácnost v Přehršlánii pumpneme o jeden zlatý dukát měsíčně. Bude to pochopitelně vyžadovat přijetí a vyškolení mnoha nových výběrčí daní, ale zvýšíme-li daň na dva dukáty, pokryjeme i tyto výdaje.“ „Obdivuhodné, Flusbrocku!“ pochvaloval si král Norbert. „Vy jste mi tedy hlavička! Dva dukáty měsíčně, toho si lidé skoro ani nevšimnou.“
Co kreslit?
zlatý metál krále Norberta
černé pohřební koně s chocholy na hlavách
stará žena v zrzavé paruce
rozbitá figurka Ikaboga
profesor Švindlmachr
obrázek nestvůry od profesora Švindlmachra
