Kapitola 22


Kapitola dvacátá druhá
Dům bez vlajek

A tak byla na všechny domácnosti v Přehršlánii uvalena daň dva dukáty na obranu země před Ikabogem. Výběrčí daní se brzy stali na ulicích běžným zjevem. Na černých uniformách měli namalované velké bílé vyvalené oči jako lampy. Ty měly všem připomínat, k čemu daň slouží, ale po hospodách se šeptalo, že jsou to oči lorda Flusbrocka a sledují, jestli všichni zaplatili.

Když se vybralo dost dukátů, Flusbrock se rozhodl postavit jedné z Ikabogových obětí sochu, aby lidem připomněl, jak strašlivá nestvůra to je. Ponejprv plánoval sochu majora Veselky, ale jeho špiclové v kruasanských hospodách hlásili, že představivost lidu víc podnítil příběh vojína Frčky. Chrabrý mladý Frčka, který se dobrovolně přihlásil a tryskem vyrazil do noci se zprávou o smrti svého majora, ale nakonec sám skončil v Ikabogově tlamě, se všeobecně považoval za tragickou, vznešenou postavu, jež si rozhodně zaslouží pěknou sochu. Na druhou stranu major Veselka zemřel spíš nešťastnou náhodou, nemoudře zabloudiv do mlžného močálu. Kruasanští pijáci se na něj vlastně dost zlobili, protože to on donutil Frčku riskovat život.

Flusbrock se náladě veřejnosti milerád podřídil a nechal vyrobit sochu Janka Frčky a vztyčit ji uprostřed největšího náměstí v Kruasanech. Frčka seděl na velkolepém hřebci, bronzový plášť za ním vlál, na chlapecké tváři měl odhodlaný výraz a navždy tu byl zachycen v trysku zpátky do Malého Města. Lidé si zvykli k soše každou neděli pokládat květiny. Jedna poměrně obyčejná mladá žena, která květiny pokládala každý den, tvrdila, že s Jankem chodila.

Flusbrock se taky rozhodl utratit něco zlata za plán, který měl dál směřovat královu pozornost jinam, protože Norbert se pořád bál jezdit na lov, co kdyby se totiž Ikabog nějak proplížil na jih a v lese se na něj vrhl. Flusbrocka ani Kydliána už nebavilo krále neustále bavit, a tak vymysleli následující.

„Potřebujeme váš portrét, jak se utkáváte s Ikabogem, pane! Národ si ho žádá.“

„Opravdu?“ podivil se král a žmoulal v ruce knoflíky, ten den ze smaragdů. Norbert si vzpomněl na touhu, která se v něm probudila, když si poprvé oblékl bojový oblek, na touhu být vymalován, jak zabíjí Ikaboga. Flusbrockův nápad se mu velmi zamlouval, a tak dva týdny vybíral a zkoušel novou uniformu, neboť ta stará byla špinavá z močálu, a nechal si taky vyrobit nový meč vykládaný drahokamy. Pak najal nejlepšího portrétistu v celé Přehršlánii Malika Matleye, načež začalo několikatýdenní pózování na obraz tak velký, že by zakryl celou jednu stěnu trůnního sálu. Za Matleyem sedělo padesát horších malířů a všichni jeho obraz kopírovali, aby se menší verze daly rozvézt do všech měst, městeček i vesnic v Přehršlánii.

Král Matleye i ostatní malíř bavil historkou o svém slavném souboji s nestvůrou, a čím víc ji vyprávěl, tím víc sám sebe přesvědčoval, že je pravdivá. Tím vším byl Norbert spokojeně zabaven, takže Flusbrock a Kydlián mohli nerušeně řídit zemi a rozdělovat si truhly zlata, které každý měsíc přebývaly a v noci se odvážely na venkovská panství obou lordů.

Možná se ptáte, co na to zbývajících jedenáct rádců, které dřív řídil Paspula? Nepřipadalo jim divné, že vrchní rádce odstoupil z funkce uprostřed noci a už ho nikdy nikdo neviděl? Opravdu se na nic nevyptávali, když se vzbudili a zjistili, že Paspulu vystřídal Flusbrock? A co je nejdůležitější, věřili na Ikaboga?

Jsou to vynikající otázky a já na ně teď odpovím.

Samozřejmě si mezi sebou šeptali, že se Flusbrockovi nemělo povolit, aby funkci převzal bez řádného hlasování. Jeden či dva si dokonce chtěli stěžovat králi. Nicméně nakonec se rozhodli to neudělat, a to z toho prostého důvodu, že se báli.

Abyste věděli, ve všech městech a vesnicích po celé Přehršlánii teď visely královské vyhlášky, které napsal Flusbrock a král podepsal. Podle nich se považovalo za velezradu zpochybňovat králova rozhodnutí, naznačovat, že Ikabog neexistuje, zpochybňovat nutnost daně na Ikaboga a nezaplatit dva dukáty měsíčně. Byla také vyhlášena odměna deseti dukátů, když člověk nahlásí někoho, kdo existenci Ikaboga popírá.

Rádci se báli, že je někdo obviní z velezrady. Nechtěli skončit ve vězení. Bylo daleko příjemnější dál žít v krásných domech, které patřily k zaměstnání rádce, a dál nosit své výjimečné rubáše, jež jim například umožňovaly předběhnout v pekárně celou frontu.

A tak veškeré výdaje na Obrannou brigádu proti Ikabogovi schválili. Zelené uniformy, o nichž Flusbrock tvrdil, že brigádu v močálu lépe ukryjí, se brzy staly běžným zjevem a vojáci se producírovali v ulicích všech velkých přehršlánských měst.

Někteří Přehršlánci si možná říkali, proč se vojáci projíždí na koních ulicemi a mávají na lidi, místo aby hlídali na severu, kde žije nestvůra, ale nechávali si své myšlenky pro sebe. Většina jejich spoluobčanů se zatím mohla přetrhnout, aby dokázala, jak oddaně věří v Ikaboga. Vystavovali v oknech laciné kopie obrazu, na němž král bojuje s Ikabogem, a na dveře si věšeli dřevěné cedulky s nápisy jako HRDĚ PLATÍM DAŇ NA IKABOGA nebo AŤ ZHYNE IKABOG, AŤ ŽIJE KRÁL! Někteří rodiče své děti dokonce naučili klanět se výběrčím.

Veselkovic dům byl vyzdoben tolika protiikabogovskými nápisy, že skoro nebylo vidět, jak domek pod nimi vypadá. Vilém konečně zase začal chodit do školy, ale k Helenčinu zklamání všechny přestávky trávil se Štěpánem Špačkem a společně plánovali, jak jednou vstoupí do Obranné brigády proti Ikabogovi a nestvůru zabijí. Helenka si nikdy nepřipadala tak osamělá a dumala, jestli Vilémovi aspoň trochu chybí.

Hrdličkovic dům byl naopak jako jediný v celém Malém Městě prost vlajek či nápisů velebících novou daň. Tatínek taky Helenku zavíral doma, když kolem projížděli vojáci, místo aby ji vyháněl na zahradu a nutil ji jásat, jako se to dělalo u sousedů. Lord Flusbrock si chybějících vlajek a nápisů na domku u hřbitova všiml a zasunul tu informaci ve své prohnané hlavě kamsi dozadu, kde schovával věci, jež by se jednou mohly hodit.

Všechny kapitoly