Kapitola 24


Kapitola dvacátá čtvrtá
Jojo

Blížily se Helenčiny osmé narozeniny, a tak pozvala Viléma Veselku na čaj.

Po smrti Vilémova tatínka jako by mezi nimi vyrostla tlustá ledová zeď. Neustále se motal kolem Štěpána Špačka, který byl velmi hrdý na to, že se kamarádí se synem Ikabogovy oběti, ale Helenka si říkala, že bude mít za chvíli narozeniny (tři dny před Vilémem) a že by to mohla být dobrá příležitost zjistit, jestli se jejich přátelství dá ještě nějak opravit. A tak tatínka poprosila, aby napsal paní Veselkové dopis a i s Vilémem ji pozval k nim. K Helenčinu potěšení jim přišla kladná odpověď, a i když s ní Vilém ve škole pořád ještě nemluvil, upínala se k naději, že na její narozeniny bude všechno v pořádku.

Přestože byl pan Hrdlička jako královský truhlář placen moc dobře, novou daň pocítil, a tak s Helenkou pořizovali méně dobrot než obvykle a víno přestal kupovat úplně. U příležitosti Helenčiných narozenin však pan Hrdlička vytáhl poslední lahev maceravského vína a Helenka rozbila prasátko a koupila sobě a Vilémovi dvě drahé nebeské pusinky, protože věděla, že je má rád.

Narozeninový čaj moc dobře nezačal. Předně pan Hrdlička připil na majora Veselku, což paní Veselkovou rozplakalo. Pak si všichni čtyři sedli k jídlu, ale nikdo nevěděl, co má říkat, až si Vilém konečně vzpomněl, že Helence koupil dárek.

Vilém totiž ve výloze hračkářství zahlédl jojo a za všechny své ušetřené peníze ho koupil. Helenka nikdy nic takového neviděla, a protože ji Vilém hned začal učit, jak má s jojem zacházet, a Helenka se to rychle naučila a za chvíli byla lepší než on, a paní Veselková a pan Hrdlička pili maceravské perlivé víno, rozhovor najednou plynul daleko přirozeněji.

Pravda byla, že Vilémovi se po Helence moc stýskalo, ale nevěděl, jak se s ní udobřit, když se Štěpán Špaček pořád dívá. Brzy jim však oběma připadalo, jako by se vlastně vůbec nepohádali, a za chvíli už hýkali smíchy nad učitelem, který se dloubal v nose, když si myslel, že se děti nedívají. Bolavá témata zesnulých rodičů, hádek, které se vymkly z ruky, nebo krále Norberta Neohroženého byla zapomenuta.

Děti byly moudřejší než dospělí. Pan Hrdlička víno dlouho nepil a na rozdíl od své dcery ani na okamžik nepomyslel na to, že mluvit o nestvůře, která údajně zabila majora Veselku, možná není zase tak dobrý nápad. Helence došlo, co její táta dělá, až když zvýšil hlas, aby překřičel dětský smích.

„Říkám jenom,“ skoro hulákal pan Hrdlička, „že nikdo neviděl žádný důkaz. Chtěl bych vidět důkaz, to je všecko!“

„Tobě nepřipadá jako dostatečný důkaz, že mi zabil muže?“ opáčila paní Veselková, jejíž laskavá tvář najednou působila nebezpečně. „Nebo chudáka malého Janka Frčku?“

„Malého Janka Frčku?“ zopakoval po ní pan Hrdlička. „Malého Janka Frčku? Když už o něm mluvíš, toho bych taky rád viděl na vlastní oči. Kdo to byl? Kde bydlel? Kam se poděla ta stará vdova se zrzavou parukou? Potkala jsi někdy v Malém Městě nějaké Frčkovy? A kdybys jo chtěla vědět,“ rozohňoval se pan Hrdlička a mával přitom skleničkou s vínem, „kdybys jo chtěla vědět, co by mě fakt zajímalo, tak mě by zajímalo, proč byla rakev toho Janka Frčky tak těžká, když z něj zbyly jen boty a holenní kost?“

Helenka se ve snaze otce umlčet zatvářila rozzuřeně, ale on si jí vůbec nevšímal. Znovu si mocně přihnul a prohlásil: „Vždyť to vůbec neštymuje, Vilmo! Neštymuje to. Jak víš – a teď jenom tak střílím od boku – jak víš, že chudák Veselka nespadl z koně a nezlomil si vaz a lord Flusbrock té příležitosti nevyužil, aby předstíral, že ho zabil Ikabog, a vytáhl z nás všech fůru zlata?“

Paní Veselková zvolna vstala. Nebyla vysoká, ale ve svém vzteku působila, jako by se nad panem Hrdličkou doslova tyčila.

„Můj manžel,“ zašeptala hlasem tam chladným, že Helence naskočila husí kůže, „byl nejlepší jezdec v celé Přehršlánii. Z koně by spadl, leda kdybys mu usekl nohu sekerou, Hugo. Mého muže nemohlo zabít nic jiného než strašlivá nestvůra a ty si koukej dávat pozor na jazyk, protože tvrdit, že Ikabog neexistuje, je náhodou velezrada.“

„Velezrada,“ ušklíbl se pan Hrdlička. „Nech toho, Vilmo, přece mi nebudeš vykládat, že těm nesmyslům o velezradě věříš. Nevěřit na Ikaboga ještě před pár měsíci znamenalo, že máš rozum, ne že jsi zrádce!“

„To bylo předtím, než jsme se dozvěděli, že Ikabog existuje!“ vypískla paní Veselková. „Viléme, jdeme domů!“

„Ne – ne – prosím, nechoďte!“ vykřikla Helenka. Vytáhla zpod židle malou krabičku a vyběhla za Veselkovými na dvorek. „Viléme, prosím tě! Podívej, koupila jsem nám nebeské pusinky, dala jsem za ně všechno své našetřené kapesné!“

Helenka nemohla tušit, že když se teď Vilém podívá na nebeské pusinky, hned mu to pokaždé připomene den, kdy zjistil, že je jeho otec po smrti. Naposledy jedl nebeské pusinky v královské kuchyni, když mu maminka svatosvatě slibovala, že se tátovi určitě nic nestalo, jinak by jim přece dali vědět.

Přesto však nechtěl hodit Helenčin dárek na zem. Chtěl ho jen odstrčit. Helenka však bohužel krabičku upustila a drahé dobroty spadly do záhonu, takže byly celé od hlíny.

Helenku to rozplakalo. „Beztak ti záleží akorát na koláčcích!“ obořil se na ni Vilém, otevřel branku a odešel i s mámou pryč.

Všechny kapitoly