Kapitola dvacátá pátá
Problém lorda Flusbrocka
Bohužel pro lorda Flusbrocka nebyl pan Hrdlička jediný, kdo začal nahlas pochybovat o Ikabogovi.
Přehršlánie zvolna chudla. Bohatí kupci neměli potíž daň na Ikaboga platit. Odevzdávali výběrčím dva dukáty měsíčně, jenže pak zvyšovali ceny pečiva, sýrů, šunky a vína, aby se jim daň vrátila. Nicméně chudší lidé dva zlaté dukáty hledali čím dál hůř, zvlášť když jídlo na trhu tak podražilo. Nahoře v Mokřadu už měly děti trochu propadlé tvářičky.
Flusbrock, který měl své zvědy v každém městě a každé vesnici, se čím dál častěji doslýchal, že lidé chtějí vědět, za co se jejich zlato utrácí, a dokonce požadují důkaz, že je nestvůra pořád ohrožuje.
O městech Přehršlánie se říkalo, že jejich obyvatelé mají různé nátury: Maceravané byli rváči a snílci, Tvarošané kliďasové a slušňáci, kdežto o obyvatelích Kruasan se říkalo, že jsou pyšní, dokonce nafoukaní. Lidé z Vurstporku měli pověst upřímných a poctivých obchodníků a právě tady se jako první významněji rozšířily pochybnosti o existenci Ikaboga.
Řezník jménem Cvalík Panenka svolal schůzi na radnici. Cvalík dával dobrý pozor, aby se nepodřekl, že nevěří na Ikaboga, ale vyzval všechny přítomné, aby podepsali petici pro krále požadující důkaz, že daň na Ikaboga je pořád potřebná. Jakmile zasedání skončilo, Flusbrockův špion, který tam samozřejmě byl taky, skočil na koně a vyrazil na jih, takže před půlnocí byl v paláci.
Sluha probudil Flusbrocka a ten spěšně vytáhl lorda Kydliána a majora Špačka z pelechu a všichni se sešli ve Flusbrockově komnatě, aby vyslechli zprávu, kterou jim špion donesl. Muž vyprávěl o vlastizrádné schůzi a pak rozvinul mapu, na níž přičinlivě zakroužkoval domy těch, kteří ji vedli, včetně Cvalíka Panenky.
„Výtečná práce,“ pochvaloval si Špaček. „Necháme je všechny zavřít za velezradu. Brnkačka!“
„To není vůbec žádná brnkačka,“ odsekl Flusbrock netrpělivě. „Na té schůzi bylo dvě stě lidí a dvě stě lidí nemůžeme jen tak zavřít! Zaprvé nemáme dost místa a zadruhé si budou všichni myslet, že to dokazuje, že Ikabog neexistuje.“
„Tak je zastřelíme,“ navrhl Kydlián, „a zabalíme je jako Veselku a necháme je u močálu, dokud je někdo nenajde. Lidi si budou myslet, že je zabil Ikabog.“
„A odkdy má Ikabog pušku?“ ucedil Flusbrock „a dvě stě kabátů, aby do nich mohl zabalit svoje oběti?“
„Jestli se hodláte našim plánům pošklebovat, můj pane,“ ozval se Špaček, „co kdybyste sám přišel s něčím chytrým?“
Jenže to přesně Flusbrock neuměl. Namáhal svou prohnanou hlavu, seč mohl, a přece nedokázal přijít na způsob, jak vyděsit občany, aby zase bez reptání platili daně. Potřeboval důkaz, že Ikabog opravdu existuje, ale kde ho vzít?
Když ostatní odešli na kutě, Flusbrock přecházel před krbem sem a tam, když vtom zaslechl zaklepání na dveře.
„Co je zas?“ vyštěkl.
Do komnaty vklouzl sluha Aftan.
„Co chcete? Ven s tím, a rychle, mám práci!“ houkl na něj Flusbrock.
„S dovolením, vaše lordstvo,“ spustil Aftan, „šel sem předtím kolem vaší komnaty a zaslech sem, jak si povídáte o tý velezrádný schůzi ve Vurstporku, jak ste vo ní mluvili s lordem Kydliánem a majorem Špačkem.“
„Jo tak vy jste to zaslechl?“ obořil se na něj Flusbrock.
„Sem si říkal, že vám to musim říct, pane. Mám důkaz, že tady v Malým Městě je chlap, co si myslí to samý jako ty zrádci ve Vurstporku,“ vykládal Aftan. „Chce důkazy, docela jako ty řezníci. Když sem se vo tom doslech, přišlo mi to jako zrada.“
„Samozřejmě že je to zrada!“ vykřikl Flusbrock. „Kdo se opovažuje říkat takové věci, a navíc v samotném stínu paláce? Který z králových služebníků si dovoluje zpochybňovat jeho slovo?“
„No, pokud se jedná vo méno,“ protáhl Aftan a přešlápl z nohy na nohu, „dalo by se říct, že je to dost drahá informace, dalo by se –“
„Koukejte mi říct, kdo to je,“ zavrčel Flusbrock a chytil sluhu za kabát, „a pak teprve se rozhodnu, jestli si zasloužíte odměnu! Jméno, chci jméno!“
„Byl to Hugo H-H-Hrdlička,“ vykoktal sluha.
„Hrdlička… Hrdlička… To jméno znám,“ odvětil Flusbrock a pustil ho. Aftan zavrávoral, až upadl na stolek. „Neměli jsme náhodou švadlenu, která…?“
„Jeho žena, pane. Umřela,“ doplnil Aftan a postavil se.
„Ano,“ přitakal Flusbrock zvolna. „Bydlí v domě u hřbitova, nikdy nevyvěšují vlajky a v okně nemají jediný králův portrét. Jak víte, že se takhle vlastizrádně vyjadřoval?“
„Náhodou sem zaslech, jak to paní Veselková vykládala pomocnici v kuchyni,“ odpověděl sluha.
„Vy takhle zaslechnete spoustu věcí, co, Aftane?“ odtušil Flusbrock a zašátral po kapsách, jestli nemá nějaké zlato. „Výborně. Tumáte deset dukátů.“
„Mockrát děkuju, vaše lordstvo,“ řekl sluha a hluboce se uklonil.
„Počkejte,“ vyhrkl Flusbrock, když se Aftan obrátil k odchodu. „Co ten Hrdlička dělá?“
Flusbrocka přitom doopravdy zajímalo, jestli bude pan Hrdlička králi chybět, když zmizí.
„Hrdlička, pane? Je to truhlář,“ odvětil Aftan a odpoklonkoval se.
„Truhlář,“ zopakoval nahlas Flusbrock. „Truhlář…“ A když se za Aftanem zavřely dveře, Flusbrocka osvítil další z jeho nápadů a vlastní genialita ho natolik zaskočila, že se musel přidržet pohovky, protože jinak by mohl upadnout.
Co kreslit?
jojo
pečivo v hlíně
Cvalík Panenka
sluha Aftan
