Kapitola dvacátá sedmá
Únos
Odpoledne cestou ze školy si Helenka hrála s jojem a mířila jako obvykle rovnou za tatínkem do dílny, aby mu vyprávěla, jak se celý den měla. K jejímu údivu však byla dílna zamčená. Řekla si, že měl pan Hrdlička asi hotovo dřív a už je doma, a s učebnicemi pod paží vešla dovnitř do domku.
U dveří se zarazila a rozhlédla. Všechen nábytek byl pryč a s ním obrazy ze stěn, koberec, lampy, a dokonce i kamna.
Otevřela pusu, že zavolá na tatínka, ale v tom okamžiku jí někdo hodil přes hlavu pytel a pusu jí zakryl dlaní. Učebnice i jojo jí s rachotem upadly na podlahu. Kdosi zvedl Helenku do vzduchu, a přestože se divoce zmítala, vynesl ji ven a hodil ji na vůz.
„Jestli jenom pípneš,“ šeptl jí hrubý hlas do ucha, „tak tvýho tátu zabijem.“
Helenka si zrovna naplnila plíce vzduchem, aby pořádně zakřičela, a tak ho místo toho jen tiše vydechla. Ucítila, jak sebou povoz trhl, a zaslechla cinkot postroje a klapot kopyt. Podle toho, jak vůz zatočil, poznala, že míří z Malého Města ven, a podle hovoru obchodníků a zvuků dalších koní věděla, že jedou do Kruasan. Sice se bála jako ještě nikdy v životě, ale přece se přinutila soustředit na každou zatáčku, každý zvuk a každý pach, aby nějak odhadla, kam ji vezou.
Po chvíli už koňská kopyta nedopadala na dlažbu, ale na polní cestu a slaďounký kruasanský vzduch byl ten tam. Vystřídala ho zelená, zemitá vůně venkova.
Muž, který Helenku unesl, byl urostlý, drsný člen Obranné brigády proti Ikabogovi zvaný vojín Bodlo. Lord Flusbrock mu nařídil, aby „se té Hrdličkovic holky zbavil“, a Bodlo pochopil, že se po něm chce, aby ji zabil. (A nemýlil se. Flusbrock si ho jako Helenčina vraha vybral, protože rád používal pěsti a bylo mu jedno, komu zrovna ublíží.)
Nicméně čím dál jel krajinou a čím víc míjel lesů, kde by mohl Helenku snadno uškrtit a pohřbít, tím si byl jistější, že to nedokáže udělat. Shodou okolností měl podobně starou neteř a měl ji velmi rád. Pokaždé když si představil, že škrtí Helenku, v duchu viděl neteř Růženku, jak ho prosí o smilování. A tak místo aby odbočil z polní cesty do lesa, jel dál a dál a lámal si hlavu, co s Helenkou udělá.
Ta zatím v pytli od mouky cítila vurstporské klobásky a do toho sýry z Tvarošic a přemýšlela, do kterého z těch dvou slavných měst ji vezou. Její otec ji tam občas brával nakupovat. Říkala si, že jestli se jí podaří kočímu nějak vyklouznout, až ji bude sundávat z vozu, za pár dní se dostane zpátky do Kruasan. V duchu se pořád znovu horečně vracela k tátovi, přemýšlela, kde je a proč někdo z jejich domu odvezl všechen nábytek, ale místo toho se nutila soustředit na to, kudy jedou, aby našla cestu zpátky domů.
Jenže i když natahovala uši, kdy uslyší koňská kopyta na kamenném mostě přes Flumu, která spojovala Tvarošice s Vurstporkem, nedočkala se, protože vojín Bodlo se rozhodl obě města minout. Zrovna dostal nápad, co s Helenkou udělá. A tak objel město párkařů a zamířil na sever. Ze vzduchu zvolna mizely vůně sýra a masa a padala noc.
Vojín Bodlo si totiž vzpomněl na jednu starou paní, která bydlela na předměstí Maceravy, odkud shodou okolností pocházel. Všichni jí říkali bábi Vrčavá. Brala k sobě sirotky a dostávala dukát měsíčně za každé dítě, které u ní žilo. Žádnému klukovi ani žádné holce se z jejího domu nikdy nepodařilo utéct, a právě proto se Bodlo rozhodl, že sem Helenku zaveze. To poslední, co potřeboval, bylo, aby Helenka našla cestu zpátky do Kruasan, protože Flusbrock by určitě zuřil, že Bodlo nesplnil úkol.
Helenka se sice bála, byla jí zima a leželo se jí hrozně nepohodlně, ale samým houpáním usnula, když vtom ji probudilo prudké trhnutí. Ve vzduchu cítila něco jiného, něco, co se jí příliš nelíbilo, a po chvíli poznala vinné výpary. Znala je, i když pan Hrdlička pil jen zřídkakdy. Zřejmě se blíží k Maceravě, k městu, kde nikdy nebyla. Maličkými dírkami v pytli viděla, že svítá. Zanedlouho vůz znovu poskakoval po dlažebních kostkách a po chvíli zastavil.
Helenka se hned začala pokoušet vykroutit se zadem z vozu dolů, ale než dopadla na zem, vojín Bodlo ji chytil. Pak ji vzpouzející se donesl ke dveřím bábi Vrčavé a velkou pěstí na ně zabušil.
„No jo, no jo, dyť už jdu,“ ozval se zevnitř vysoký nakřáplý hlas.
Pak bylo slyšet cvakání zástrček a cinkání řetízků, až se konečně ve veřejích objevila bábi Vrčavá, ztěžka se opírající o hůl se stříbrnou rukojetí – ačkoli Helenka, pořád ještě s hlavou v pytli, ji samozřejmě neviděla.
„Mám tu pro vás nový děcko, bábi,“ ozval se Bodlo a donesl zmítající se pytel do chodby, kde to páchlo vařeným zelím a laciným vínem.
Možná si myslíte, že bábi Vrčavou znepokojilo, když viděla, že jí někdo nese domů dítě v pytli, ale ve skutečnosti nešlo o první unesené dítě takzvaných zrádců, které si k ní našlo cestu. Nestarala se, co je které dítě zač, šlo jí jen o ten dukát měsíčně, který jí úřady platily za to, že si ho nechá. Čím víc dětí nacpala do své polorozpadlé chatrče, tím víc vína si mohla koupit, a na tom jí záleželo úplně ze všeho nejvíc. A tak natáhla ruku a zaskřehotala: „Pět dukátů za umístění.“ Ty žádala vždycky, když viděla, že se někdo chce dítěte doopravdy zbavit.
Bodlo se zamračil, odevzdal pět dukátů a beze slova odešel. Bábi Vrčavá za ním třískla dveřmi.
Když lezl zpátky na povoz, slyšel Bodlo chrastění řetězů a skřípot zámků. Nechal tu sice půlku měsíčního žoldu, ale byl rád, že se problému jménem Helenka Hrdličková zbavil, a co nejrychleji vyrazil zpátky do hlavního města.
Co kreslit?
obrovský špalek dřeva
podzemní vězení
Helenka v pytli od mouky
vojín Bodlo
pět zlatých dukátů
