Kapitola dvacátá osmá
Bábi Vrčavá
Nejprve se bábi Vrčavá přesvědčila, že jsou dveře pořádně zamčené, a až potom stáhla svému novému přírůstku pytel z hlavy.
Helenka zamrkala, jak ji nenadálé světlo oslnilo, a po chvíli zjistila, že stojí v úzké, poněkud špinavé chodbě a naproti ní je velmi ošklivá stařena celá v černém. Na nose jí rostla velká hnědá bradavice a z ní trčelo několik chlupů.
„Karle!“ zaskřehotala stařena, aniž přitom spustila oči z Helenky, a do chodby se přišoural kluk, mnohem starší a větší než Helenka s tupým zamračeným obličejem, a prokřupal si klouby. „Jdi říct nahoru Karlám, ať dají k sobě do pokoje ještě jednu matraci.“
„Ať to udělá někerej z těch malejch parchantů,“ zavrčel Karel. „Eště sem nesnídal.“
Bábi Vrčavá zničehonic máchla těžkou holí se stříbrnou rukojetí po chlapcově hlavě. Helenka čekala strašlivou ránu, jak stříbro narazí na lebku, ale kluk se holi bez potíží vyhnul, jako by to měl nacvičené, znovu si prokřupal klouby a mrzutě odsekl: „No jo, no jo.“ Nato zmizel po rozvrzaných schodech nahoru.
„Jak se jmenuješ?“ obrátila se bábi Vrčavá zpátky k Helence.
„Helenka,“ řekla Helenka.
„To teda ne,“ odtušila bábi Vrčavá. „Jmenuješ se Karla.“
Helenka brzy zjistila, že totéž bábi udělá každému dítěti, které sem přijde. Každá dívka je překřtěna na Karlu a každý chlapec na Karla. To, jak děti na nové jméno reagovaly, bábi přesně prozradilo, jak velkou práci jí dá každé z dětí zlomit.
Ty úplně maličké děti samozřejmě prostě souhlasily, že odteď jsou Karel nebo Karla, a rychle zapomněly, že se někdy jmenovaly jinak. Děti, které se ztratily nebo neměly kde bydlet, věděly, že jmenovat se Karel nebo Karla je za střechu nad hlavou malá cena, a tak se změnou taky rychle souhlasily.
Ale tu a tam bábi Vrčavá natrefila na dítě, které nehodlalo nové jméno přijmout bez boje, a ještě než Helenka otevřela pusu, bábi věděla, že tahle holka bude jedna z nich. Nově příchozí se na ni dívala hrdě a navztekaně a byla sice hubená, ale působila silně, jak tam tak stála v montérkách se zaťatými pěstmi.
„Jmenuju se,“ odvětila Helenka, „Helenka Hrdličková. To jméno mi dala maminka.“
„Tvoje máma je mrtvá,“ opáčila bábi Vrčavá, protože to tak svým dětem vždycky říkala. Bylo lepší, když si ti malí pazdráti mysleli, že nemají ke komu utéct.
„To je pravda,“ prohlásila Helenka a srdce jí bušilo jako splašené. „Moje máma je opravdu mrtvá.“
„A tvůj táta taky,“ přisadila si bábi Vrčavá.
Helence se zdálo, že jí ta příšerná ženská před očima plave. Od oběda předešlý den neměla nic k jídlu a strávila hroznou noc na Bodlově povozu. Přesto chladným, jasným hlasem pronesla: „Můj otec žije. Jsem Helenka Hrdličková a můj táta bydlí v Kruasanech.“
Potřebovala věřit, že tatínek je pořád ještě naživu. Nemohla si připustit pochybnosti, protože kdyby byl po smrti, všechno světlo by navždy zmizelo ze světa.
„To tedy nebydlí,“ zavrčela bábi a zvedla hůl. „Je tuhej jak veka a ty se jmenuješ Karla.“
„Já se jmenuju –“ spustila Helenka, když vtom vžum, hůl bábi Vrčavé jí mířila na hlavu. Helenka se skrčila, jak to viděla u velkého kluka, ale hůl se vrátila a tentokrát Helenku bolestivě udeřila přes ucho, až upadla.
„Tak to zkusíme znovu,“ řekla bábi. „Opakuj po mně. ‚Můj otec je mrtvý a já se jmenuju Karla.‘“
„To neřeknu,“ vykřikla Helenka, a než ji hůl stihla znovu uhodit, protáhla se bábi Vrčavé pod paží a vběhla do domu v naději, že zadní dveře třeba nebudou tak důkladně zamčené. V kuchyni objevila dvě bledé vyděšené děti, kluka a holku, jak nabírají špinavě zelenou tekutinu do misek, a dveře stejně zalígrované řetězy a zástrčkami jako ty vpředu. Helenka se obrátila, doběhla zpátky do chodby, vyhnula se bábi Vrčavé i její holi a vyběhla nahoru, kde další hubené bledé děti uklízely a stlaly postele s prošoupaným povlečením. Bábi Vrčavá už se pachtila za ní nahoru.
„Řekni to,“ krákorala. „Koukej říct ‚Můj otec je mrtvý a já se jmenuju Karla.‘“
„Můj táta žije a já se jmenuju Helenka!“ křikla na ni Helenka a všimla si ve stropě padacích dveří, které zřejmě vedly na půdu. Vyškubla jakési vyplašené holčičce z ruky prachovku a poklop zvedla. Dolů vypadl provazový žebřík, Helenka po něm vyšplhala, vytáhla ho za sebou nahoru a zabouchla dveře, aby se k ní nedostala ani bábi Vrčavá, ani její hůl. Slyšela, jak se stařena pod ní chechtá a nakazuje nějakému klukovi, ať tam stojí a hlídá, aby Helenka neslezla dolů.
Později Helenka zjistila, že si děti navzájem říkají ještě jinak, aby věděly, o kterém Karlovi nebo které Karle je právě řeč. Kluk, který teď hlídal dole pod poklopem, byl ten, kterého Helenka viděla dole. Ostatní děti mu říkaly Karel Mlátička, protože rád menší děti šikanoval. Karel Mlátička byl jakýmsi pobočníkem bábi Vrčavé a teď na Helenku zdola volal, že na půdě už pár dětí umřelo hlady, a že když se pořádně rozhlédne, najde jejich kostry.
Půda byla tak nízká, že se Helenka nemohla ani postavit. Byla tu taky hrozná špína, ale ve střeše byla malá díra, kterou dovnitř proudilo světlo. Helenka se k ní dosoukala a přiložila k otvoru oko. Uviděla teď siluety Maceravy. Na rozdíl od Kruasan, kde byla většina budov bílá jako z cukru, bylo tohle město z tmavě šedého kamene. Po ulici pod ní se potáceli dva muži a vyzpěvovali oblíbenou pijáckou písničku.
Jednu flašku jsem měl a Ikabog byl blbost na kvadrát
vypil jsem druhou a hned jsem ho slyšel řvát,
teď jsem vypil další a už se sem klátí,
Ikabog jde, tak pijme, život se nám krátí!
Helenka seděla s okem přitisknutým na díře asi hodinu, dokud nepřišla bábi Vrčavá a nezabušila holí na poklop.
„Jak se jmenuješ?“
„Helenka Hrdličková!“
Stejná otázka se ozývala hodinu co hodinu, a odpověď zůstávala stejná.
Ale jak šel čas, Helence se začínala hlady točit hlava. Pokaždé když na bábi křikla „Helenka Hrdličková“, její hlas byl o něco slabší. Konečně dírou ve střeše viděla, že se stmívá. Měla hroznou žízeň a musela uznat, že jestli bude dál odmítat říct, že se jmenuje Karla, opravdu by se na půdě mohla objevit kostra, kterou pak Karel Mlátička bude moct strašit ostatní děti.
A tak když bábi Vrčavá zase zabušila holí na poklop a zeptala se, jak se jmenuje, Helenka odpověděla: „Karla.“
„A žije tvůj otec?“ zeptala se bábi.
Helenka překřížila prsty a řekla: „Ne.“
„Výborně,“ pochválila ji bábi Vrčavá a otevřela poklop, takže se rozvinul provazový žebřík. „Tak pojď dolů, Karlo.“
Když Helenka zase stála vedle bábi, ta jí vlepila pohlavek. „To máš za to, že jsi hubatá, prolhaná, špinavá husa. A teď si mazej vypít polívku, umýt misku a spát.“
Helenka do sebe obrátila mističku zelné polévky a bylo to to nejodpornější jídlo, jaké kdy měla, umyla misku v umaštěném sudu, který tu bábi Vrčavá měla na nádobí, a pak zase vyšla nahoru. Na podlaze dívčí ložnice byla jedna volná matrace, a tak se pod pohledy ostatních vplížila dovnitř a zalezla pod tenkou deku – úplně oblečená, protože v místnosti byla hrozná zima.
Vtom Helenka zjistila, že se dívá do laskavých modrých očí holčičky asi stejně staré jako ona, s vyzáblým obličejem.
„Vydržela jsi mnohem déle než ostatní,“ pošeptala jí holčička. Měla přízvuk, jaký Helenka ještě nikdy neslyšela. Později zjistila, že je z Mokřadu.
„Jak se jmenuješ?“ chtěla vědět Helenka. „Myslím doopravdy.“
Dívenka se na ni zadívala těma velikýma pomněnkovýma očima. „To nesmíme říkat.“
„Slibuju, že to nikomu nepovím.“
Holčička na ni hleděla. Helenka si už už myslela, že se to nedozví, když vtom holčička zašeptala: „Marta.“ „Moc mě těší, Marto,“ špitla Helenka. „Já jsem Helenka Hrdličková a můj táta pořád žije.“
