Kapitola 29


Kapitola dvacátá devátá
Paní Veselková má starosti

V Kruasanech mezitím Flusbrock nechal všude rozhlásit, že Hrdličkovi se uprostřed noci sbalili a přestěhovali se do sousedního Lijawska. Helenčin bývalý učitel to řekl jejím bývalým spolužákům a sluha Aftan informoval veškeré služebnictvo v paláci.

Když se Vilém toho dne vrátil ze školy domů, lehl si na postel a zíral do stropu. Vzpomínal na ty časy, kdy býval malý otylý kluk a ostatní na něj volali Máselníku a Helenka se ho vždycky zastala. Vzpomínal na jejich dávnou hádku na nádvoří paláce a na výraz v její tváři, když o jejích narozeninách omylem shodil na zem nebeské pusinky.

Pak se zamyslel nad tím, jak v poslední době tráví přestávky. Zprvu ho vlastně docela bavilo se Štěpánem Špačkem kamarádit, protože dřív ho Štěpán šikanoval a on byl rád, že toho nechal, ale kdyby k sobě měl být doopravdy upřímný, to, co měl Štěpán rád, ho vlastně vůbec nebavilo: například střílet po toulavých psech z praku nebo chytat žáby a strkat je holkám do školních tašek. Čím víc myslel na to, jaká zábava bývala s Helenkou, tím víc si uvědomoval, jak ho po dni stráveném se Štěpánem bolí tváře od předstíraného úsměvu, a tím víc litoval, že se nikdy ani nepokusil napravit přátelství s Helenkou. Ale teď už bylo pozdě. Helenka byla navždy pryč, odstěhovala se do Lijawska.

Zatímco Vilém ležel na posteli, paní Veselková seděla sama v kuchyni u stolu. Bylo jí skoro stejně smutno jako jejímu synkovi.

Od té doby, co pomocnici v kuchyni řekla, co pan Hrdlička říkal o Ikabogovi, litovala, že vůbec otevřela pusu. Tolik ji rozčilovalo pomyšlení, že by její manžel spadl z koně, že jí vůbec nedošlo, že vlastně oznamuje vlastizradu, a uvědomila si to, až když to bylo venku a už to nemohla vzít zpátky. Opravdu nechtěla dostat tak dávného přítele do problémů, a tak pomocnici poprosila, aby zapomněla, co slyšela, a ona jí to přislíbila.

Paní Veselková se s ulehčením obrátila, aby z trouby vytáhla velkou dávku panenských snů, když vtom zahlédla sluhu Aftana, jak se schovává v koutě. Všichni, kdo v paláci pracovali, o něm věděli, že je donašeč a žvanil. Dovedl se zcela neslyšně vplížit do místnosti a bez povšimnutí nahlížet klíčovými dírkami. Paní Veselková se Aftana neodvážila zeptat, jak dlouho tam stojí, ale když teď seděla sama u kuchyňského stolu, srdce jí svíral strach. Donesl Aftan zradu pana Hrdličky lordu Flusbrockovi? Je možné, že pan Hrdlička není v Lijawsku, ale v žaláři?

Čím déle o tom přemýšlela, tím větší měla strach, až nakonec zavolala na Viléma, že se jde trochu projít, a vyběhla ven.

V ulicích si pořád ještě hrály děti a paní Veselková se mezi nimi proplétala, až došla k domku mezi branami Malého Města a hřbitovem. V oknech byla tma a dílna byla zamčená, ale když paní Veselková strčila do vstupních dveří, otevřely se.

Všechen nábytek byl pryč, zmizely dokonce i obrazy ze stěn. Paní Veselková si dlouze, úlevně vydechla. Kdyby byli zavřeli pana Hrdličku do vězení, těžko by tam s ním zavřeli všechen jeho nábytek. Opravdu to vypadalo, jako že se sbalil a odvezl Helenku do Lijawska. Když paní Veselková kráčela Malým Městem nazpátek, bylo jí už trochu líp.

Nějaké holčičky v ulici před ní skákaly přes švihadlo a prozpěvovaly si u toho písničku, která teď zněla na hřištích po celém království.

Ikabog, Ikabog, zastav se a hned tě chytí,

Ikabog, Ikabog, dál jen skákej, není zbytí,

já vím, máš strachy staženou prdelku,

Ikabog ulovil majora…

Jedna z dívek, které točily švihadlem, si všimla paní Veselkové, vyjekla a švihadlo upustila. Ostatní holčičky se obrátily, a když viděly královskou cukrářku, všechny zrudly. Jedna se vyděšeně zahihňala, jiná se rozplakala.

„To nic, holky,“ uklidňovala je paní Veselková a pokoušela se o úsměv. „To nevadí.“

Děti stály bez hnutí, dokud kolem nich neprošla, ale paní Veselková se najednou ohlédla na dívku, která upustila švihadlo.

„Kdepak jsi vzala ty šaty?“ zeptala se jí.

Rudolící holčička se na ně podívala a pak zvedla oči k paní Veselkové.

„Dal mi je tatínek,“ řekla. „Včera když přišel domů z práce. A bráchovi dal jojo.“

Paní Veselková se na šaty ještě chvíli dívala a pak se zvolna obrátila a šla dál. Opakovala si, že se určitě mýlí, ale přitom si byla jistá, že Helenka Hrdličková nosívala přesně takové krásně šaty – žluté jako slunce, se sedmikráskami vyšitými na manžetách a límečku. To byla ještě její maminka naživu a šila jí veškeré oblečení.

Co kreslit?

bábi Vrčavá
Karel Mlátička
Marta
dívenka hopkající v šatech po Helence

Všechny kapitoly