Kapitola třicátá
Noha
Uplynul měsíc. Hluboko v podzemních kobkách pan Hrdlička pracoval jako v transu. Potřeboval dodělat obrovskou nohu, aby zase viděl Helenku. Přinutil se věřit, že Flusbrock dodrží slovo a pustí ho, až svůj úkol splní, i když mu hlásek v hlavě říkal: Po tomhle tě nikdy nepropustí. Ani náhodou.
Aby pan Hrdlička zahnal strach, začal si dokolečka zpívat národní hymnu:
Přeee–hršlánie, chval svého krále,
Přeee–hršlánie, jen zpívej dále…
Jeho neustálé vyzpěvování ostatní vězně rozčilovalo ještě víc než zvuk jeho dláta a kladiva. Nyní pohublý a zbědovaný kapitán Dobromir ho prosil, ať toho nechá, ale pan Hrdlička na něj pranic nedbal. Už trochu blouznil. Zmateně si říkal, že když se bude tvářit jako králův věrný poddaný, Flusbrock si třeba pomyslí, že není tak nebezpečný, a pustí ho. A tak to v truhlářově cele zvonilo a bušilo a škrábalo a zpívalo národní hymnu a obrovská drápatá noha pomalu, ale jistě získávala tvar. Nahoře měla dlouhé držadlo, aby ji muž na koni mohl obtisknout do měkké hlíny.
Když byla dřevěná noha konečně hotová, Flusbrock, Kydlián a major Špaček si ji přišli dolů do katakomb prohlédnout.
„Ano,“ přitakal Flusbrock zvolna, prohlížeje si nohu ze všech úhlů. „To je dobré. Co myslíte, Špaček?“
„Já myslím, že to je moc dobré, pane,“ odpověděl major.
„To se vám povedlo, Hrdlička,“ řekl Flusbrock truhláři. „Řeknu strážnému, ať vám dá dneska večer extra příděl.“
„Ale vždyť jste říkal, že až to budu mít hotové, tak budu moct jít,“ opáčil pan Hrdlička a celý bledý a vyčerpaný padl na kolena. „Prosím vás, pane. Prosím. Potřebuju vidět svoji dceru… prosím.“
Pan Hrdlička se natáhl po Flusbrockově kostnaté ruce, ale ten ucukl. „Nesahej na mě, zrádce. Měl bys být vděčný, že jsem tě nenechal popravit. Možná to ještě udělám, jestli tahle noha nebude fungovat – takže být tebou, modlil bych se, aby ten plán vyšel.“
