Kapitola čtyřicátá první
Plán paní Veselkové
„Mami,“ ozval se Vilém.
Paní Veselková seděla u kuchyňského stolu, spravovala díru v jednom z Vilémových svetrů a jen občas toho na chvilku nechala, aby si otřela oči. Ikabogův útok na kruasanskou sousedku v ní vyvolal otřesné vzpomínky na smrt majora Veselky a právě myslela na tu noc, kdy v Modrém salonku v paláci líbala jeho ubohou studenou ruku, zatímco zbytek jeho těla ukrývala přehršlánská vlajka.
„Mami, podívej,“ řekl Vilém zvláštním hlasem a položil před ni maličkou drápatou tlapu, kterou našel pod postelí.
Paní Veselková ji vzala do ruky a prohlížela si ji skrz brýle, které nosila, když šila při svíčce.
„To je z té hračky, co jsi míval, ne?“ řekla po chvíli. „Z toho dřevěného Ika…“
Ale paní Veselková to nedopověděla. Jak se tak dívala na vyřezanou nohu, vzpomněla si na obrovské šlápoty, které s Vilémem ten den viděli v měkké hlíně kolem domu zmizelé stařenky. Byly sice mnohem, mnohem větší, ale měly stejný tvar. Stejné bylo i postavení prstů, šupiny a dlouhé drápy.
Několik minut bylo slyšet jen prskání svíčky. Paní Veselková otáčela dřevěnou nohu v rozechvělých prstech.
Bylo to, jako by se jí v duchu rozlétly dveře, které byly dlouho zamčené a zabarikádované. Ode dne, kdy její manžel zemřel, si paní Veselková nepřipouštěla sebemenší pochybnosti, pokud šlo o existenci Ikaboga. Byla věrná králi, věřila Flusbrockovi a domnívala se, že lidé, kteří tvrdí, že Ikabog neexistuje, jsou zrádci.
Ale teď ji nepříjemné vzpomínky, jimž se tak dlouho vyhýbala, doslova zaplavily. Vzpomněla si, jak pomocnici v kuchyni vyprávěla všecko o zrádných řečech pana Hrdličky, a když se obrátila, uviděla, jak ji ze stínů poslouchá sluha Aftan. Vzpomněla si, jak brzy potom Hrdličkovi zmizeli. Vzpomněla si na holčičku v Helenčiných šatech i na jojo, které jí prý ten den dal bratr. Pomyslela na hladovějícího bratrance Harolda a na to, jak je divné, že ze severu vlastně vůbec nechodí pošta, čehož si v posledních pár měsících všímala ona i její sousedé. Na mysl jí přišlo také náhlé zmizení lady Eslandy, které mnoho lidí zaskočilo. Tyhle podivnosti, a ještě spousta dalších se jí v duchu skládaly dohromady, jak si tak prohlížela dřevěnou tlapu, a vytvářely hrozivý scénář, který ji děsil daleko víc než Ikabog. Co se doopravdy stalo jejímu manželovi v tom močálu? ptala se sama sebe. Proč se nemohla podívat pod vlajku, kterou byl přikrytý? Strašlivé myšlenky se jí teď v hlavě kupily jedna na druhou. Když se paní Veselková podívala na svého syna, všimla si, že se mu její vlastní podezření odráží v obličeji.
„Král se to určitě neví,“ zašeptala. „Určitě ne. Je to dobrý člověk.“
I kdyby se paní Veselková pletla ve všem, čemu věřila, víry v dobrotu krále Norberta Neohroženého se vzdát nedokázala. Vždycky se k ní a Vilémovi choval moc hezky.
Paní Veselková vstala s dřevěnou nohu pevně sevřenou v dlani a odložila napůl spravený Vilémův svetr.
„Půjdu ke králi,“ prohlásila a ve tváři měla odhodlaný výraz, jaký Vilém ještě nikdy neviděl.
„Teď?“ podivil se a podíval se ven do tmy.
„Ano, teď v noci,“ odvětila paní Veselková, „až u sebe nebude mít ani jednoho z těch lordů. Přijme mě. Vždycky mě měl rád.“
„Já chci jít taky,“ hlásil se Vilém, protože měl takové zlé tušení.
„Kdepak,“ opáčila paní Veselková. Popošla k synkovi, položila mu ruku na rameno a podívala se mu do očí. „Dobře mě poslouchej, Viléme. Jestli se z paláce do hodiny nevrátím, utečeš z Kruasan. Půjdeš na sever do Maceravy, najdeš bratrance Harolda a všecko mu řekneš.“
„Ale –“ namítl Vilém, najednou poněkud vyplašený.
„Slib mi, že půjdeš, jestli se do hodiny nevrátím,“ naléhala paní Veselková nesmlouvavě.
„A-ano,“ hlesl Vilém. Ale ten chlapec, který ještě před chvílí snil, že zemře hrdinskou smrtí bez ohledu na to, jak moc bude maminka smutná, byl najednou vyděšený. „Mami –“
Krátce ho objala. „Jsi chytrý kluk. Nikdy nezapomínej na to, že jsi syn vojáka, ale taky cukrářky.“ Paní Veselková spěšně došla ke dveřím a nazula si boty. Ještě naposledy se na Viléma usmála a vyklouzla do noci.
