Kapitola čtyřicátá druhá
Za závěsem
V kuchyni byla tma a liduprázdno, když sem paní Veselková vešla z nádvoří. Našlapovala po špičkách a opatrně nahlížela za každý roh, protože věděla, jak rád sluha Aftan číhá ve tmě. Pomalu a opatrně se paní Veselková blížila ke královým komnatám a malou dřevěnou nohu svírala v dlani tak pevně, že se jí ostré drápy zatínaly do dlaně.
Konečně došla k chodbě se šarlatovým kobercem, která vedla k Norbertovým komnatám. Zpoza dveří slyšela smích. Paní Veselková správně odhadla, že Norbertovi o Ikabogově útoku na okraji Kruasan nikdo neřekl, protože byla přesvědčena, že kdyby o něm věděl, tak by se rozhodně nesmál. Nicméně u něj určitě někdo byl a ona s ním potřebovala mluvit o samotě. Jak tam tak stála a přemýšlela, co si počít, kousek před ní se otevřely dveře.
Zalapala po dechu, skočila za dlouhý sametový závěs a pokusila se ho přidržet, aby se nehoupal. Flusbrock a Kydlián se smáli a vtipkovali s králem, než mu popřejí dobrou noc.
„Výtečný vtip, Vaše Veličenstvo, asi jsem si smíchy natrhl pantalóny!“ hurónsky se řehtal Kydlián.
„Budeme vás muset nechat překřtít na Norberta Náramného Žertéře!“ chechtal se Flusbrock.
Paní Veselková tajila dech a zatahovala břicho. Slyšela, jak se zavírají dveře. Oba lordi se v tu chvíli přestali smát.
„Blbeček blbá,“ ulevil si Kydlián potichu.
„Mám doma tvarošický sýr, který je chytřejší,“ zamumlal Flusbrock.
„Nemohl byste ho zítra pro změnu bavit vy?“ zabručel Kydlián.
„Do tří mám jednání s výběrčími daní,“ odvětil Flusbrock. „Ale jestli –“
Oba zmlkli a jejich kroky se zastavily. Paní Veselková pořád ještě zadržovala dech a se zavřenýma očima se modlila, aby si nevšimli boule na závěsu.
„Dobrou noc, Flusbrocku,“ ozval se Kydlián.
„Hezky se vyspěte,“ řekl Flusbrock.
Paní Veselková velmi pomalounku vydechla. Srdce jí tlouklo jako o závod. Všechno dobře dopadlo. Oba lordi šli spát… a přece neslyšela jejich kroky…
Zčistajasna, tak rychle, že se nestihla ani nadechnout, někdo prudce trhl závěsem. Než stačila vykřiknout, Kydliánova velká ruka jí zakryla ústa a Flusbrock ji chytil za zápěstí. Společnými silami ji vytáhli z úkrytu a vlekli ji po nejbližších schodech dolů, a i když se prala a snažila se křičet, přes Kydliánovy macaté prsty to nešlo, a nedokázala se ani vykroutit. Nakonec ji zatáhli do stejného Modrého salonku, kde kdysi líbala ruku svého mrtvého muže.
„Nekřičte,“ varoval ji Flusbrock, vytáhnuv krátkou dýku, kterou si zvykl nosit i v paláci, „nebo bude král potřebovat novou cukrářku.“
Naznačil Kydliánovi, aby paní Veselkové odkryl ústa. Paní Veselková se ze všeho nejdřív nadechla, protože jí bylo na omdlení.
„Udělala jste na tom závěsu obrovskou bouli, Veselková,“ ušklíbl se Flusbrock. „Co přesně jste tam dělala, takhle blízko u krále a tak dlouho po tom, co kuchyň zavřela?“
Paní Veselková si samozřejmě mohla vymyslet nějakou hloupou lež. Mohla se tvářit, že se chtěla krále Norberta zeptat, jaké koláčky mu má druhý den upéct, ale věděla, že by jí ti dva nevěřili. A tak místo toho natáhla ruku s Ikabogovou nohou a rozevřela prsty.
„Já vím,“ řekla tiše, „co máte za lubem.“
Oba popošli blíž a dívali se jí do dlaně na dokonalou maličkatou kopii obrovské nohy, kterou používali Temní pěšáci. Pak se Flusbrock a Kydlián podívali nejdřív jeden na druhého a hned potom na paní Veselkovou, a když viděla jejich výrazy, v hlavě jí znělo jediné: Utíkej, Vilíku, utíkej!
Co kreslit?
paní Veselková, jak zašívá
paní Veselková, jak se plíží do kuchyně
paní Veselková za závěsem
