Kapitola čtyřicátá třetí
Vilém a stráž
Svíčka na stole vedle Viléma pomalu ubývala a on se díval, jak minutová ručička zvolna putuje kolem ciferníku. Pořád si opakoval, že se máma určitě brzo vrátí. Každou chvíli vejde, vezme jeho napůl spravený svetr, jako by ho vůbec neodložila, a bude mu vyprávět, co bylo u krále.
Pak jako by ručička zrychlila a Vilém by udělal cokoli, aby ji trochu zbrzdil. Čtyři minuty. Tři minuty. A už jen dvě.
Vilém vstal a popošel k oknu. Rozhlédl se po temné ulici. Po mamince ani vidu.
Ale moment! Srdce mu poskočilo. Na rohu se cosi pohnulo. Pár krásných vteřin si byl jist, že paní Veselková co nevidět vyjde do paprsku měsíčního svitu, a když v okně zahlédne jeho úzkostlivý obličej, usměje se.
Jenže pak jako by se mu srdce najednou úplně zastavilo. Neblížila se paní Veselková, ale major Špaček a s ním čtyři hromotluci z Obranné brigády proti Ikabogovi, všichni s pochodněmi v rukou.
Vilém uskočil od okna, ze stolu sebral svetr a uháněl do svého pokoje. Vzal boty a tatínkovu medaili, otevřel okno, vylezl ven a pak okno zvenčí zase opatrně zavřel. Zrovna když seskočil do zeleninového záhonu, slyšel, jak major Špaček buší na vstupní dveře a hrubý hlas vzápětí říká: „Kouknu se dozadu.“
Vilém sebou řízl za řádek řepy, plavé vlasy si pomazal hlínou a ležel bez hnutí ve tmě.
Skrz zavřená víčka vnímal mihotavé světlo. Voják držel pochodeň vysoko v naději, že Viléma zahlédne, jak utíká přes cizí zahrady. Nevšiml si přitom jeho siluety schované za listy řepy, které vrhaly dlouhé houpavé stíny.
„Tak tudy asi neutekl,“ křikl voják.
Ozvala se rána a Vilém věděl, že Špaček vyrazil dveře. Poslouchal, jak vojáci otvírají příborníky a skříně. Dál se ani nehnul, protože zavřenýma očima pořád vnímal světlo pochodní.
„Třeba se zdekoval ještě předtím, než jeho matka odešla do paláce.“
„To je jedno, najít ho musíme,“ zavrčel známý hlas majora Špačka. „Je to syn Ikabogovy první oběti. Jestli Vilém Veselka začne někde vykládat, že ta nestvůra je vymyšlená, lidi ho budou poslouchat. Jděte každý na jinou stranu a hledejte, daleko být nemůže. A jestli ho chytíte,“ dodal Špaček do zvuku těžkých kroků na dřevěné podlaze Veselkových, „zabijte ho. Pak teprve dáme dohromady, co komu řekneme.“
Vilém se bez hnutí tiskl k zemi a poslouchal, jak vojáci běhají sem a tam po ulici, a pak jedna ledově klidná část jeho mozku zavelela: Hni sebou.
Navlékl si tátovu medaili kolem krku, natáhl si svetr a vzal boty a po zemi se doplazil až k sousedovic plotu. Vyhrabal pod ním díru, tou se protáhl a plížil se až k dlážděné ulici. Pořád ještě však bylo slyšet hlasy vojáků, jak bušili na dveře, dožadovali se vpuštění do domů a ptali se lidí, jestli náhodou neviděli Viléma Veselku, syna královské cukrářky. Mluvili o něm přitom jako o nebezpečném zrádci.
Vilém nabral do dlaně hlínu a rozmazal si ji po obličeji. Pak vstal a přikrčený skočil do tmavých dveří přes ulici. Kolem proběhl voják, ale Vilém už byl tak špinavý, že splýval s dveřmi, a muž si ho vůbec nevšiml. Když vojáci zmizeli, Vilém bosky přebíhal ode dveří ke dveřím, skrýval se v temných výklencích a pomalounku se přibližoval k branám Malého Města. Nicméně když byl na dohled, všiml si, že u nich stojí stráž, a než mohl vymyslet nějaký plán, musel se schovat za sochu krále Pravoslava Počestného, protože se blížil Špaček ještě s jedním vojákem.
„Neviděl jsi Viléma Veselku?“ houkli na strážného.
„Toho kluka od královské cukrářky?“ zeptal se muž.
Špaček ho chytil vpředu za uniformu a zatřásl jím, jako když teriér třese uloveným zajícem. „Jasně že toho! Pustil jsi ho skrz bránu ven? Dělej, mluv!“
„Kdepak, nepustil,“ hlesl strážný. „A co ten kluk udělal, že ho takhle honíte?“
„Je to zrádce!“ odsekl Špaček. „A já osobně zastřelím každého, kdo mu pomůže, rozuměno?“
„Rozuměno,“ přitakal strážný. Špaček ho pustil a i se svým kumpánem zase odběhl do noci. Jejich pochodně vrhaly koláče světla na zdi, dokud je opět nepohltila tma.
Vilém se díval, jak si strážný rovná uniformu a vrtí hlavou. Váhal, protože věděl, že riskuje život, ale pak se vyplížil z úkrytu. Zamaskoval se hlínou tak důkladně, že voják dlouho vůbec nevěděl, že před ním někdo stojí, a když si konečně všiml bělma Vilémových očí, hrůzou vyjekl.
„Prosím vás,“ šeptl Vilém. „Neprozraďte mě. Prosím. Potřebuju se odsud dostat pryč.“
Zpod svetru vytáhl otcovu stříbrnou medaili, otřel ji od hlíny a ukázal ji strážnému.
„Dám vám tuhle medaili, je z pravého stříbra. Jen mě pusťte bránou a nikomu neříkejte, že jste mě viděl. Nejsem žádný zrádce,“ vykládal Vilém. „Nikomu jsem neublížil, přísahám.“
Strážný byl starší muž s tuhým prošedivělým plnovousem. Chviličku se na špinavého Viléma díval a pak řekl: „Tu medaili si nech, chlapče.“
Pootevřel bránu, jen na špehýrku, aby se Vilém protáhl skrz.
„Děkuju!“ špitl kluk. „Drž se vedlejších cest,“ poradil mu strážný. „A nikomu nevěř. Hodně štěstí.“
