Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Paní Veselková se nedá
Ve chvíli, kdy Vilém proklouzl městskou branou, lord Flusbrock strkal paní Veselkovou do vězeňské cely ve sklepení. Chraplavý ostrý hlas nedaleko od nich do rytmu kladiva zpíval státní hymnu.
„Ticho tam!“ křikl Flusbrock směrem ke zdi. Zpěv ustal.
„Až dodělám tuhle nohu, pane,“ ozval se skřehotavý hlas, „pustíte mě za dcerou?“
„Ano, ano, svou dceru zase uvidíte,“ zavolal Flusbrock a obrátil oči v sloup. „A teď ticho, protože potřebuju mluvit tady s vaší sousedkou.“
„Než začnete, pane,“ vložila se do toho paní Veselková, „chci vám taky pár věcí říct.“
Flusbrock i Kydlián civěli na baculatou malou ženu. Ještě nikdy do žaláře nestrčili nikoho, kdo vypadal tak hrdě a komu bylo zjevně jedno, že bude sedět ve studené tmavé díře. Flusbrockovi to připomnělo lady Eslandu, která byla pořád ještě zavřená v jeho knihovně a pořád si ho odmítala vzít. Nikdy by nečekal, že kuchařka může působit stejně nadutě jako urozená dáma.
„Zaprvé,“ pronesla paní Veselková, „jestli mě zabijete, král se to dozví. Všimne si, že už mu nepeču. Pozná rozdíl.“
„To je pravda,“ připustil Flusbrock s krutým úsměvem. „Ale protože si bude myslet, že vás zabil Ikabog, bude si zkrátka muset zvyknout, že pečivo chutná jinak, no ne?“
„Můj dům stojí přímo vedle paláce,“ kontrovala paní Veselková. „Jestli se tam pokusíte nafingovat Ikabogův útok, vzbudíte asi tak sto svědků.“
„To vyřešíme snadno. Řekneme, že jste ve své pošetilosti vyrazila na noční procházku po břehu řeky Flumy a Ikabog se tam zrovna přišel napít.“
„Což by mohlo fungovat,“ odvětila paní Veselková a na místě si vymýšlela historku, „kdybych po sobě nenechala určité pokyny, které se mají naplnit, pokud se začne proslýchat, že mě zabil Ikabog.“
„Jaké pokyny a komu jste je dala?“ chtěl vědět Kydlián.
„Svému synovi, řekl bych,“ odtušil Flusbrock, „ale toho budeme brzo mít ve své moci. Pište si, Kydlián, kuchařku zabít až potom, co zabijeme jejího syna.“
„A mezitím,“ řekla paní Veselková a předstírala přitom, že při pomyšlení na to, že by Vilém padl lordu Flusbrockovi do rukou, neucítila ledové bodnutí strachu, „mi sem koukejte dát kamna a pec a všecko ostatní, abych mohla králi dál péct koláčky.“
„Ano… proč ne?“ přitakal Flusbrock váhavě. „Vaše koláčky máme rádi všichni, Veselková. Můžete pro krále péct dál, dokud vašeho syna nechytíme.“
„Dobrá,“ svolila paní Veselková, „ale v tom případě budu potřebovat pomocníky. Navrhuju, abych některé ze spoluvězňů naučila aspoň šlehat sníh a vymazávat plechy. To bude samozřejmě vyžadovat, abyste ty chudáky trochu víc krmili. Cestou jsem si všimla, že někteří vypadají jako kostry. Nemůžou mi tu sníst všecky přísady ještě zasyrova, protože mají takový hlad.
A nakonec,“ pokračovala paní Veselková a rozhlédla se přitom po cele, „budu potřebovat pohodlnou postel a čisté povlečení. Jestli mám péct koláčky, na jaké je král zvyklý, musím se pořádně vyspat. A navíc bude mít brzo narozeniny. Bude očekávat něco velmi speciálního.“
Flusbrock nad svou zajatkyní nevycházel z údivu. Chvíli se na ni díval a pak řekl: „Vás ani trochu netrápí, že vy i váš syn budete co nevidět po smrti?“
„Víte, jestli vás v kuchařské škole něco naučí,“ odvětila paní Veselková a pokrčila rameny, „tak to, že i ti nejlepší občas něco připálí nebo nedopečou. Já říkám, vyhrň si rukávy a pusť se do něčeho jiného. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem!“
Flusbrock nemohl přijít na vhodnou odpověď, a tak mávl na Kydliána a oba odešli.
Když za sebou přibouchli dveře, paní Veselková přestala předstírat, že je statečná, a zhroutila se na tvrdý kavalec, jediný kus nábytku v cele. Celá se třásla a chvíli se bála, že dostane hysterický záchvat.
Jenže ve městě nejlepších pekařů a cukrářů na světě by nedostala královskou kuchyň na starost žena, která nedokáže udržet nervy na uzdě. Paní Veselková se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a když slyšela, že se chraplavý hlas za zdí opět pustil do státní hymny, přitiskla ucho ke stěně a poslouchala, odkud ten zpěv asi tak zní. Konečně našla těsně pod stropem prasklinu. Stoupla si na postel a tiše zavolala: „Hugo? Hugo Hrdličko? Jsi to ty? Tady je Vilma. Vilma Veselková!“ Ale ten zlomený hlas zpíval dál. Paní Veselková se znovu posadila na postel, objala si kolena pod branou, zavřela oči a celým svým bolavým srdcem se modlila, aby byl Vilém v bezpečí, ať je kdekoli.
Co kreslit?
Vilém schovaný v záhonu řepy
Vilém a strážný
paní Veselková v cele
