Kapitola čtyřicátá pátá
Vilém v Maceravě
Zprvu Vilém nevěděl, že po něm lord Flusbrock vyhlásil celostátní pátrání. Podle rady strážného u kruasanské brány šel po vedlejších silnicích a polních cestách. V Maceravě ještě nikdy nebyl, ale zhruba sledoval koryto řeky Flumy, a tak věděl, že jde skoro určitě správně.
Vlasy celé rozcuchané a boty zadělané od bláta, kráčel po zoraných polích a spal v příkopech. Až když se třetí noci vplížil do Tvarošic najít něco k snědku, poprvé zahlédl svou tvář na plakátě, který ve výloze jednoho sýraře oznamoval, že se po něm pátrá. Kresba upraveného usměvavého mladíka naštěstí ani trochu nepřipomínala špinavého vandráka, který na něj hleděl z odrazu ve skle. Nicméně bylo hrozné vidět, že na jeho hlavu je vypsaná odměna sto dukátů a že ho chtějí živého nebo mrtvého.
Vilém pospíchal temnými uličkami a míjel vychrtlé psy a zatlučená okna. Tu a tam narazil na jiné špinavé, otrhané lidi, kteří také prohrabávali popelnice. Konečně se mu podařilo ukořistit hroudu tvrdého a mírně plesnivého sýra, než se k němu dostal někdo jiný. Napil se dešťové vody ze sudu za zrušenou mlékárnou a pak utíkal ven z Tvarošic, zpátky na polní cesty.
Celou cestu se v duchu vracel k mamince. Nezabijou ji, opakoval si pořád dokolečka. Nikdy ji nezabijou. Je to králova oblíbená služebnice. Neodváží se. Potřeboval možnost matčiny smrti vymýtit z hlavy, protože kdyby si myslel, že je mrtvá, nejspíš by neměl sílu vylézt z dalšího příkopu, ve kterém usne.
Zanedlouho měl nohy samý puchýř, protože šel obrovskou oklikou, aby nikoho nepotkal. Další noc sebral v sadu posledních pár hnijících jablek a tu následující našel u někoho v popelnici kosti z kuřete a okousal z nich posledních pár zbytků masa. Než na obzoru konečně uviděl tmavě šedou siluetu Maceravy, musel jednomu kováři na dvoře ukrást kus provazu a uvázat si ho kolem pasu, protože tolik zhubl, že mu padaly kalhoty.
Pořád si říkal, že jestli se mu podaří najít bratrance Harolda, všechno bude v pořádku. Složí své starosti k nohám dospělého a Harold všechno vyřeší. Vilém číhal za hradbami, než se setmí, a pak se na bolavých nohou vbelhal do vinařského města a zamířil do Haroldovy hospody.
V oknech se nesvítilo, a když Vilém došel blíž, zjistil proč. Dveře i okna byly zatlučené. Hospoda byla zavřená a Harold i s rodinou se nejspíš odstěhovali.
„Prosím vás,“ obrátil se zoufalý Vilém na kolemjdoucí ženu, „řekla byste mi, kam se poděl Harold? Ten, co mu patřila tahle hospoda?“
„Harold?“ vzpomínala žena. „Aha, tenhle, tak ten asi před týdnem odešel na jih. Má příbuzné v Kruasanech. Doufá, že sežene práci u krále.“
Vilém ohromeně sledoval, jak žena odchází do noci. Foukal mrazivý vítr a on koutkem oka zahlédl, jak se na nedaleké lampě třepotá plakátek s jeho portrétem. Byl vyčerpaný, nevěděl, co si počne, a představil si, že si tu zkrátka sedne na studený schod a počká, až ho najdou vojáci.
V tu chvíli ucítil v zádech špičku meče a uslyšel: „Mám tě.“
