Kapitola čtyřicátá šestá
Příběh Štěpána Špačka
Možná si myslíte, že ta slova Viléma vyděsila, ale věřte nebo ne, ten hlas ho naplnil úlevou. On ho totiž poznal. Takže místo aby zvedl ruce nad hlavu nebo prosil o život, obrátil se a před ním stál Štěpán Špaček.
„Co se tak usmíváš?“ zavrčel Štěpán a pátravě se díval do Vilémova špinavého obličeje.
„Já vím, že mě nebodneš, Štěpo,“ odpověděl Vilém tiše.
Meč sice držel v ruce Štěpán, ale Vilém poznal, že se bojí daleko víc než on. Třesoucí se kamarád měl na sobě pyžamo a přes něj kabát a nohy měl zavinuté v zakrvácených onucích.
„To jsi sem takhle došel až z Kruasan?“ zeptal se ho Vilém.
„Co je ti do toho?“ odsekl Štěpán a snažil se tvářit sveřepě, ale zuby mu drkotaly. „Zatýkám tě, Veselko, ty zrádce!“
„To teda nezatýkáš,“ řekl Vilém a vzal Štěpánovi meč z ruky. Nato se Štěpán rozplakal.
„No tak,“ konejšil ho Vilém, vzal ho kolem ramen a vedl ho boční uličkou pryč od třepotajícího se plakátu.
„Nech mě,“ vzlykl Štěpán a vykroutil se Vilémovi. „Pusť mě! Za všecko můžeš ty!“
„Za co můžu?“ divil se Vilém a oba zastavili vedle popelnic plných lahví od vína.
„Utekl jsi před mým tátou!“ řekl Štěpán a rukávem si otíral oči.
„Samozřejmě že utekl,“ přisvědčil Vilém rozumně. „Chtěl mě zabít.“
„Jenže teď – teď – zabili jeho!“ štkal Štěpán.
„Major Špaček je mrtvý?“ hlesl zaskočeně Vilém. „Co se stalo?“
„Flu-Flusbrock,“ vzlykal Štěpán. „Při-přišel k nám, když tě ni-nikdo nemohl najít. Strašně se zlo-zlobil, že tě táta nechytil, a tak vzal jednomu vojákovi pušku a –“
Štěpán si sedl na popelnici a plakal. Uličkou foukal studený vítr. Tady je vidět, říkal si Vilém, jak je Flusbrock nebezpečný. Jestli dokázal zastřelit věrného velitele královské gardy, nikdo si před ním nemůže být jistý životem.
„Jak jsi věděl, že jsem šel do Maceravy?“ zajímal se Vilém.
„Řekl mi to Af-Aftan z paláce. Dal jsem mu pět dukátů. Vzpomněl si, že tvoje máma mluvila o bratranci, co tu má hospodu.“
„Kolika lidem to asi tak Aftan řekl?“ zeptal se ustaraně Vilém.
„Nejspíš spoustě,“ odtušil Štěpán a otřel si obličej do rukávu od pyžama. „Za zlato řekne každému, co bude chtít.“
„Od tebe to sedí,“ ucedil Vilém už poněkud nakvašeně. „Ty jsi měl chtěl prodat za sto dukátů!“
„Já – já ty pe-peníze nechtěl,“ vzlykal Štěpán. „To bylo kvůli má-mámě a bráškům. Říkal jsem si, že se třeba vrá-vrátí, když tě udám. Flusbrock je za-zavřel. Já jsem utekl oknem. Proto mám pyžamo.“
„Já jsem taky utekl oknem,“ řekl Vilém. „Ale aspoň jsem měl dost rozumu, abych si vzal boty. Pojď, radši odsud zmizíme,“ dodal a vytáhl Štěpána na nohy. „Cestou ti někde ze šňůry na prádlo ukradneme ponožky.“
Jenže ušli sotva pár kroků, když se z a nimi ozval mužský hlas.
„Ruce vzhůru! Vy dva půjdete se mnou.“
Oba kluci zvedli ruce a obrátili se. Ze stínu se vyloupl muž se špinavým obličejem a zlým výrazem a mířil na ně puškou. Neměl uniformu a ani Vilém, ani Štěpán ho nepoznávali, ale Helenka Hrdličková by jim byla přesně řekla, kdo to je. Karel Mlátička, pobočník bábi Vrčavé, teď už dospělý chlap.
Karel Mlátička popošel o pár kroků blíž a díval se z jednoho na druhého. „Jo,“ broukl konečně. „Vás dva beru. Dej mi ten meč.“
S puškou namířenou na prsa neměl Vilém na vybranou. Nebál se však ani zdaleka tak, jak se mohl bát, protože ať mu Kydlián vykládal, co chtěl, byl velmi chytrý. Ten špinavý chlap zjevně nevěděl, že natrefil na uprchlíka, který má cenu sto dukátů. Zřejmě hledal jakékoli dva kluky, ačkoli Vilém neměl ponětí proč. Štěpán však zbledl jako smrt. Věděl, že Flusbrock má ve všech městech své špehy, a byl přesvědčen, že oba padnou do rukou vrchního rádce a že on, Štěpán Špaček, bude popraven za to, že se spolčil se zrádcem.
„Hněte sebou,“ zavrčel muž a puškou ukázal ven z uličky. Pak vedl Viléma a Štěpána temnými ulicemi Maceravy, až konečně došli ke dveřím sirotčince bábi Vrčavé.
Co kreslit?
zatlučená hospoda
Štěpán v pyžamu
plakát s Vilémovou fotografií
Karel Mlátička a jeho bambitka
