Kapitola 47


Kapitola čtyřicátá sedmá
Dole v katakombách

Kuchtíci v paláci byli nesmírně překvapeni, když jim Flusbrock sdělil, že paní Veselková si vyžádala novou oddělenou kuchyň, protože je daleko důležitější než oni. Někteří dokonce pojali podezření, protože paní Veselková za ty roky, co ji znali, nikdy nebyla nafoukaná. Nicméně její koláčky a pečivo se dál pravidelně objevovaly na králově stole, a tak věděli, že je naživu, ať už je kdekoli, a jako mnoho jiných lidí v království usoudili, že bude lepší na nic se nevyptávat.

Mezitím se život v katakombách docela změnil. Paní Veselková dostala do cely kamna, z kuchyně jí donesli hrnce a pánve a vězně ze sousedních cel naučila s ledasčím pomoct, aby mohla dál péct lehounké dobroty, díky nimž byla nejlepší pekařkou v království. Vyžádala si zdvojnásobení přídělů jídla pro všechny vězně (aby měli dost síly na šlehání a překládání, vážení a odměřování, prosívání a nalévání) a krysaře, který zbavil vězení krys. Od jedné cely ke druhé taky pobíhal sluha a podával mezi mřížemi všelijaké nástroje.

Horko z kamen vysušilo vlhké zdi. Pach plísně a zatuchlé vody vystřídaly krásné vůně. Paní Veselková nedala jinak, než že každý vězeň musí hotový koláč ochutnat, aby věděl, jaký má jeho práce výsledek. Katakomby zvolna ožily, a dokonce se tu šířila dobrá nálada a vězni, kteří byli před příchodem paní Veselkové hubení a hladoví, pomalu přibývali na váze. A ona se zaměstnala a nemusela tak pořád myslet na to, co je asi s Vilémem.

Celou dobu, co ostatní vězňové pekli, pan Hrdlička zpíval státní hymnu a dál ve vedlejší cele vyřezával obrovskou nohu. Jeho zpěv a rány dřív ostatní vězně rozčilovaly, ale paní Veselková teď všechny nabádala, aby se k němu přidali. Sborový zpěv všech vězňů přehlušil věčné bušení kladiva a dláta a nejlepší bylo, že když do žaláře přiběhl Flusbrock a okřikl je, ať nedělají takový randál, paní Veselková nevinně prohlásila, že bránit lidem ve zpěvu státní hymny je přece velezrada, nebo ne? Nato se Flusbrock zatvářil poněkud tupě a všichni vězňové vybuchli smíchy. Paní Veselkové navíc poskočilo srdce radostí, protože měla pocit, že z vedlejší cely zaslechla tenké, hvízdavé zachichotání.

Paní Veselková toho o šílenství mnoho nevěděla, ale zato věděla, jak zachránit něco, co vypadá pokaženě, například zdrclou omáčku nebo spadlé suflé. Věřila, že se porouchaná mysl pana Hrdličky dá ještě spravit, jen když pochopí, že není sám, a vzpomene si, kdo doopravdy je. A tak paní Veselková tu a tam navrhla jiné písničky než státní hymnu, jen aby přivedla chudáka pana Hrdličku na jiné myšlenky, aby třeba přišel k sobě.

Jednou konečně s radostí zaslechla, že se přidal k pijácké písni, která se po celém království zpívala už dávno předtím, než si lidi začali myslet, že nestvůra doopravdy existuje.

Jednu flašku jsem měl a Ikabog byl blbost na kvadrát,

vypil jsem druhou a hned jsem ho slyšel řvát,

teď jsem vypil další a už se sem klátí,

Ikabog jde, tak pijme, život se nám krátí!

Odložila plech koláčků, které právě vytáhla z trouby, vyskočila na postel a tiše promluvila do praskliny vysoko ve zdi. „Hugo, slyšela jsem tě zpívat tu přiblblou písníčku. Tady Vilma Veselková, tvoje stará kamarádka. Pamatuješ si mě? Takhle jsme si zpívali před lety, když byly děti ještě malé. Můj Vilém a tvoje Helenka. Vzpomínáš si na to, Hugo?“

Čekala na odpověď a po chvíli měla pocit, že slyší vzlyk.

Možná vám to bude připadat divné, ale paní Veselková byla ráda, že slyší pana Hrdličku plakat, neboť slzy léčí duši stejně jako smích. Tu noc a mnoho dalších tiše promlouvala prasklinou ve zdi k panu Hrdličkovi a on jí po čase začal odpovídat. Paní Veselková mu řekla, jak moc lituje toho, že své pomocnici vykládala, co řekl o Ikabogovi, a pan Hrdlička jí zase řekl, jak ho mrzelo, když prohlásil, že major Veselka zřejmě spadl z koně. Navzájem se ujišťovali, že jsou jejich děti naživu, protože kdyby tomu nevěřili, tak by umřeli.

Jediným vysoko posazeným zamřížovaným okénkem se dovnitř plížil ledový chlad. Vězňové věděli, že se blíží tuhá zima, a přece bylo vězení místem plným naděje a lidé se pomalu uzdravovali. Paní Veselková si pro všechny pomocníky vyžádala deky navíc a v kamnech topila celou noc. Umínila si, že to všichni přežijí.

Všechny kapitoly