Kapitola čtyřicátá osmá
Vilém a Helenka se našli
Zimní chlad byl cítit i v sirotčinci bábi Vrčavé. Děti v hadrech, děti, které se živí jen zelnou polévkou, nepřečkají rýmu a nachlazení tak snadno jako dobře krmené děti. Na hřbitůvku za sirotčincem přibývali Karlové a Karly, kteří zemřeli na nedostatek jídla, tepla a lásky. Nikdo neznal jejich skutečná jména a truchlily po nich jen ostatní děti.
Právě náhlý nárůst úmrtí byl důvodem, proč bábi Vrčavá vyslala Karla Mlátičku do ulic Maceravy, aby posbíral všechny toulavé děti, které najde. Nechtěla totiž, aby jí poklesl počet dětí v sirotčinci. Třikrát ročně k ní jezdili inspektoři a kontrolovali, jestli nelže o tom, kolik dětí má v péči. Raději si brala starší děti než ty docela malé, protože byly odolnější.
Díky zlaťákům, jež dostávala za každé dítě, měla bábi Vrčavá jeden z nejpřepychovějších bytů v celé Přehršlánii, alespoň pokud šlo o její soukromé komnaty. V krbu plápolal oheň, sedělo se na sametových křesílkách, chodilo se po tlustých hedvábných kobercích a na posteli ležely měkké vlněné přikrývky. Na stole vždycky bylo to nejlepší jídlo a víno. Hladovějící děti občas ucítily závan nebe, když kolem nich k bábi Vrčavé putovaly vurstporské klobásy a tvarošické sýry. Bábi Vrčavá už skoro nevycházela, jen když přijeli inspektoři, a děti hlídal Karel Mlátička.
Helenka Hrdličková si dvou nově příchozích kluků skoro nevšímala. Byli špinaví a otrhaní jako všichni, kdo sem přišli, a Helenka s Martou měly plné ruce práce, aby udržely naživu co nejvíc malých dětí. Samy hladověly, aby drobotina dostala najíst, a Helenka byla samá modřina od hole Karla Mlátičky, protože se často vložila mezi něj a malé dítě, které chtěl uhodit. Jestli dvěma nováčkům věnovala nějakou myšlenku, tak byla nejspíš pohrdavá, protože si bez boje nechali říkat Karel. Nemohla tušit, že se jim naopak velmi hodí, že nikdo nezná jejich pravé jméno.
Týden potom, co Vilém se Štěpánem přišli do sirotčince, Helenka a Marta uspořádaly tajnou narozeninovou oslavu pro dvojčata Hetty Hopkinsové. Spousta malých dětí nevěděla, kdy mají narozeniny, a tak jim Helenka vybrala nějaké datum a dbala na to, aby se narozeniny vždycky slavily, byť třeba jen dvojitou porcí zelné polévky. Ona i Marta také malé děti neustále nabádaly, aby nezapomněly svá skutečná jména, ačkoli je zároveň učily, aby si před Karlem Mlátičkou říkaly Karle nebo Karlo.
Helenka měla pro dvojčata speciální překvapení. Podařilo se jí ukrást z dodávky pro bábi Vrčavou dva kruasanské koláčky. Měla je u sebe už pár dní a pečlivě je schovávala na jejich oslavu, ačkoli jejich vůně ji mučila a bylo nesmírně těžké nesníst je sama.
„To je hrozně hezké,“ vzdychla dívenka se slzami radosti v očích.
„Moc hezké,“ zopakoval po ní bráška.
„Ty jsou z Kruasan, to je hlavní město,“ vykládala jim Helenka. Snažila se menší děti učit, co si sama pamatovala z přerušené školní docházky, a často jim popisovala města, která na vlastní oči nikdy neviděla. Marta taky ráda poslouchala o Tvarošicích, Vurstporku i Kruasanech, protože nikdy nebyla jinde než v Mokřadu a sirotčinci bábi Vrčavé.
Dvojčata právě spolkla poslední drobky, když do pokoje vtrhl Karel Mlátička. Helenka se pokoušela talíř se zbytkem krému schovat, ale Karel Mlátička si ho všiml.
„Ty,“ zahromoval a blížil se k Helence s holí nad hlavou, „už jsi zase kradla, Šeredná Karlo!“ Už už se ji chystal uhodit, když vtom se hůl v letu zarazila. Vilém totiž slyšel křik a šel se podívat, co se to děje. Když viděl, že Karel Mlátička drží v šachu hubenou holku v záplatovaných montérkách, chytil Karlovi hůl.
„To ani nezkoušej,“ zavrčel na Karla. Helenka poprvé slyšela jeho kruasanský přízvuk, ale vypadal úplně jinak než Vilém, kterého znávala, byl daleko starší a jeho rysy ztvrdly, takže ho nepoznala. Pokud šlo o Viléma, ten si Helenku pamatoval jako snědou holčičku s tmavými culíky a netušil, že tuhle dívku s planoucíma očima už někdy viděl.
Karel Mlátička se snažil vyprostit hůl z Vilémova sevření, ale Štěpán přišel kamarádovi na pomoc. Došlo ke krátké rvačce a poprvé, co si které z dětí pamatovalo, Karel Mlátička prohrál. Nakonec přísahal, že se pomstí, a s rozbitým rtem se klidil z pokoje. Po sirotčinci se rozneslo, že ti dva noví kluci zachránili Helenku a dvojčata a že Karel Mlátička musel potupně utéct.
Ten večer, když už se děti ukládaly k spánku, se Vilém s Helenkou potkali na podestě, zastavili se a poněkud neohrabaně se spolu dali do řeči.
„Mockrát děkuju,“ řekla Helenka. „Za to předtím.“
„Není za co,“ odvětil Vilém. „To se takhle chová často?“
„Dost často,“ připustila Helenka a pokrčila rameny. „Ale dvojčata dostala dobroty. Jsem ti moc vděčná.“
Vilémovi připadlo, že v Helenčině obličeji zahlédl cosi povědomého a v jejím hlase zaslechl stopy Kruasan. Pak si prohlédl prastarou, mockrát pranou kombinézu, kterou si Helenka musela notně prodloužit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Helenka se rozhlédla, jestli je náhodou někdo neposlouchá.
„Helenka,“ řekla. „Ale když je u toho Karel Mlátička, musíš mi říkat Karlo.“
„Páni,“ vyjekl Vilém. „Helenko, to jsem já, Vilém Veselka!“ Helenka otevřela pusu, a než se nadála, už se objímali a plakali, jako by byli zase malé děti a vrátily se sluncem zalité časy, kdy si hráli na nádvoří paláce a Helenčina maminka byla naživu a Vilémův otec taky, časy, kdy byla Přehršlánie nejšťastnějším místem na zemi.
Co kreslit?
spokojeně pečící vězňové
hotové pečivo
vysoko posazená okna ve vězení
Vilém, jak zachraňuje Helenku před Karlem Mlátičkou
Vilém a Helenka v objetí
