Kapitola čtyřicátá devátá
Útěk od bábi Vrčavé
Děti většinou u bábi Vrčavé zůstávaly, dokud je nevyhodila na ulici. Za péči o dospělé muže a ženy nedostávala žádné peníze a Karlovi Mlátičkovi dovolila zůstat jen proto, že byl užitečný. Dokud jí děti nesly peníze, držela je za pečlivě zamčenými dveřmi. Klíče měl jen Karel Mlátička a poslední kluk, který se mu je pokusil ukrást, se ze svých zranění léčil několikměsíců.
Helenka i Marta věděly, že přijde den, kdy je bábi vyhodí na ulici, ale nebály se ani tak o sebe, jako spíš o to, co bude s malými dětmi, až tu nebudou. Vilémovi i Štěpánovi bylo jasné, že budou muset odejít zhruba ve stejnou dobu, ne-li dřív. Nemohli se podívat, jestli po Maceravě ještě pořád visí plakáty s Vilémovou podobiznou, ale zdálo se nepravděpodobné, že by je někdo sundal. Všichni čtyři se dennodenně strachovali, že bábi Vrčavá nebo Karel Mlátička zjistí, že mají pod svou střechou uprchlíka, který má cenu sto dukátů.
Vilém, Helenka, Marta a Štěpán se mezitím večer co večer scházeli, když ostatní děti usnuly, a vyprávěli si, co se děje v Přehršlánii. Schovávali se přitom na jediném místě, kam Karel Mlátička nikdy nechodil: v kuchyni, ve špajzce na zelí.
Štěpán vyrostl v prostředí, kde si z Mokřadu a jeho obyvatel všichni utahovali, a tak se na první schůzce Martinu přízvuku smál, ale Helenka mu vynadala tak, že už to znovu neudělal.
Choulili se kolem jediné svíčky, jako by to byl plápolající oheň, mezi hromadami tuhého smradlavého zelí a Helenka klukům vyprávěla o svém únosu, Vilém se svěřil se svým strachem, že jeho otec umřel nešťastnou náhodou, a Štěpán vysvětloval, jak Temní pěšáci fingují útoky na města, aby lidi nepřestali věřit na Ikaboga. Taky ostatním řekl, proč nechodí pošta, že si dva lordi nakradli vagony zlata a že lord Flusbrock nechal zabít stovky lidí a ty, kteří mu byli k užitku, strčil do vězení.
Oba kluci však něco skrývali a já vám povím, co to bylo.
Štěpán měl podezření, že majora Veselku před lety někdo omylem zastřelil, ale Vilémovi to neřekl, protože se bál, že by se na něj kamarád zlobil, že mu to neprozradil dřív.
Vilém zase Helence neřekl o svém přesvědčení, že obrovské nohy, které používali Temní pěšáci, vyřezal pan Hrdlička. Domníval se totiž, že když je dodělal, tak ho popravili, a nechtěl Helence dávat falešnou naději, že žije. Protože Štěpán nevěděl, kdo všechny ty tlapy vyřezal, Helenka neměla o tatínkově účasti na útocích potuchy.
„Ale co vojáci?“ zeptala se Helenka Štěpána, když se ve špajzu sesedli pošesté. „Obranná brigáda proti Ikabogovi a královská garda? Mají v tom taky prsty?“
„Myslím, že mají, aspoň trochu,“ odvětil Štěpán. „Ale velitelé vědí úplně všechno, myslím oba lordy a mého – tedy toho, kdo velí místo mého táty,“ řekl a pak chvíli mlčel.
„Vojáci musí vědět, že žádný Ikabog není,“ řekl Vilém. „Vždyť už jsou v Mokřadu tak dlouho.“
„Jenže Ikabog existuje,“ vložila se do toho Marta. Štěpán se nesmál, ačkoli kdyby ji už chvíli neznal, zřejmě by se neudržel. Helenka si Marty jako obvykle nevšímala, ale Vilém laskavě řekl: „Já jsem na něj taky věřil, dokud mi nedošlo, co se děje.“
Když tihle čtyři šli potom spát, dohodli se, že se následující večer zase potkají. Všichni hořeli touhou zachránit zemi, ale pořád dokola mysleli na to, že beze zbraní se s Flusbrockem a jeho zástupy vojáků nemůžou utkat.
Když však sedmý večer přišly dívky do špajzu, Vilém z jejich výrazů poznal, že se stalo něco zlého.
„Problém,“ zašeptala Helenka, jakmile za sebou Marta zavřela dveře. „Než jsme si šly lehnout, slyšely jsme bábi Vrčavou s Karlem Mlátičkou. Jede sem inspektor, přijde zítra odpoledne.“
Chlapci se na sebe velmi znepokojeně podívali. Ze všeho nejmíň potřebovali, aby v nich někdo zvenku poznal dva uprchlíky.
„Musíme pryč,“ řekl Vilém Štěpánovi. „Hned. Dneska v noci. Spolu ty klíče Karlu Mlátičkovi sebereme.“
„Jdu do toho,“ prohlásil Štěpán a zaťal pěsti.
„Já a Marta půjdeme s vámi,“ ozvala se Helenka. „Vymyslely jsme plán.“
„Jaký plán?“ zajímal se Vilém.
„Navrhuju, abychom se všichni čtyři vydali na sever, do vojenského ležení v Mokřadu,“ řekla Helenka. „Marta ví kudy, povede nás. Až tam budeme, povíme vojákům všechno, co nám řekl Štěpán, že Ikabog neexistuje –“
„Ale existuje,“ přerušila ji Marta, ale nikdo si jí nevšímal.
„– a o těch vraždách a o tom, jak Flusbrock s Kydliánem bohatnou, zatímco království chudne. Na Flusbrocka sami nemůžeme. Musíme přece natrefit na nějaké správné vojáky, kteří ho přestanou poslouchat a pomůžou nám dostat království zpátky.“
„Je to dobrý plán,“ odtušil Vilém, „ale vy byste s námi chodit neměly. Mohlo by to být nebezpečné. Udělám to já se Štěpánem.“
„Ne, Viléme,“ opáčila Helenka a oči jí hořely. „Ve čtyřech zvládneme přemluvit dvakrát tolik vojáků. Neodmlouvej, prosím tě. Jestli se brzo něco nezmění, do konce zimy budou všechny děti ze sirotčince tamhle na hřbitově.“
Ještě chvíli se dohadovali, než Vilém souhlasil, aby šly obě dívky s nimi, protože se tajně bál, že jsou na takovou cestu příliš křehké. Nakonec ale svolil.
„Tak jo. Ale vezměte si z postele deky, protože půjdeme dlouho a bude zima. Já a Štěpán se postaráme o Karla Mlátičku.“
A tak se kluci vplížili ke Karlovi do pokoje. Rvačka byla krátká a divoká. Ještě štěstí, že bábi Vrčavá k večeři vypila dvě lahve vína, protože jinak by ji ty rány a křik dozajista vzbudily. Štěpán zakrvácenému a zhmožděnému Karlovi sebral boty. Pak ho zamkli v jeho vlastním pokoji a utíkali za Helenkou a Martou, které už čekaly u dveří. Trvalo pět dlouhých minut, než odemkli všechny zámky a uvolnili všechny řetězy.
Když otevřeli dveře, ovanul je mrazivý vzduch. Ještě se naposled ohlédli na sirotčinec a s ošoupanými dekami na ramenou vyklouzli Helenka, Vilém, Marta a Štěpán na ulici a mezi prvními sněhovými vločkami vyrazili do Mokřadu.
