Kapitola padesátá
Zimní cesta
V celých dějinách Přehršlánie nikdo nepodnikl náročnější cestu než tihle čtyři do Mokřadu.
Byla ta nejkrutější zima, jakou království za sto let zažilo, a když za nimi zmizela temná silueta Maceravy, chumelilo tak hustě, že skrz bílou oponu skoro neviděli. Jejich tenké, záplatované oblečení a potrhané deky se nemohly měřit s mrazivým vzduchem, který se do nich zakusoval jako maličkatí vlci s ostrými zuby.
Nebýt Marty, nikdy by netrefili, ale ona kraj severně od Maceravy znala, a i když všechno zakryl sníh, poznávala staré stromy, na které jako malá lezla, kameny zvláštních tvarů, co jsou tu od nepaměti, a polorozpadlé salaše, které patřívaly sousedům. Ale čím dál na sever šli, tím víc všichni přemýšleli, jestli je tahle cesta náhodou nezabije, i když nahlas to nikdo z nich neřekl. Jejich těla je prosila, aby zastavili, lehli si do promrzlé slámy někde ve stodole a zkrátka to vzdali.
Třetí noc Marta věděla, že už jsou blízko, protože cítila známý pach bahna a vody v močálu. Ve všech svitl malý plamínek naděje. Napínali oči, jestli nezahlédnou záblesk pochodně nebo ohně ve vojenském ležení, a představovali si, že v hvízdavém větru slyší hovor mužů a cinkot koňských postrojů. Tu a tam v dálce zahlédli světélko nebo zaslechli nějaký zvuk, ale byl to vždycky jen odraz měsíce v zamrzlé kaluži nebo strom skřípající ve větru.
Konečně došli na kraj rozlehlého prostranství plného kamení, rašeliny a šelestící trávy a došlo jim, že tu vůbec žádní vojáci nejsou.
Zimní bouře je donutila ustoupit. Velitel, osobně přesvědčený, že žádný Ikabog není, se rozhodl, že nenechá své muže zmrznout jen pro potěchu lorda Flusbrocka. A tak nařídil vyjet na jih, a nebýt hustého sněžení, které skoro okamžitě zakrývalo jejich stopy, čtyři přátelé by určitě našli pět dní staré šlépěje vojáků směřující na opačnou stranu.
„Podívejte,“ ukázal roztřeseně Štěpán. „Byli tu…“
Ve sněhu stál opuštěný vůz. Uvízl totiž v blátě a vojáci chtěli rychle utéct před bouří. Čtyři kamarádi došli až k vozu a našli v něm jídlo, jaké si Vilém, Helenka a Štěpán pamatovali jen ze snů a Marta v životě neviděla. Hromady lahodných tvarošických sýrů, kopce kruasanského pečiva, klobásy a masové koláče z Vurstporku. To vše sem doputovalo, aby měli velitel i jeho muži co jíst, protože v Mokřadu se nic k jídlu sehnat nedalo.
Vilém se pokusil zmrzlými prsty vzít masový koláč, ale na jídle ležela tlustá vrstva sněhu a prsty mu po ní sklouzly.
Zoufale se obrátil k Helence, Martě a Štěpánovi. Všichni už měli promodralé rty. Nikdo nic neřekl. Věděli, že tady na kraji Ikabogova močálu zmrznou, a všem už to bylo tak nějak jedno. Helence byla taková zima, že jí věčný spánek připadal jako výborný nápad. Sotva vnímala, že se boří hloub a hloub do sněhu. Vilém se k ní sehnul a objal ji, ale i on byl ospalý a cítil se divně. Marta se opřela o Štěpána a ten se ji pokusil přikrýt svojí dekou. Schoulení vedle vozu brzy ztratili vědomí, sníh pomalu zakrýval jejich těla a na oblohu vycházel měsíc. A pak na ně padl veliký stín. Ke čtyřem kamarádům se natáhly dvě obrovité paže pokryté dlouhými chlupy zelenými jako tráva v močálu. Ikabog všechny čtyři zvedl, jako by nic nevážili, a odnesl je do močálu.
Co kreslit?
spižírna na zelí
Vilém, Helenka, Marta a Štěpán, jak odcházejí sněhem
vůz plný zmrzlého jídla
stín na sněhu
