Kapitola padesátá první
V jeskyni
Po několika hodinách se Helenka probudila, ale chvíli ještě neotevřela oči. Takhle hezky se jí leželo naposledy tehdy, když byla malá a spala pod pestrobarevnou sešívanou dekou, kterou jí vyrobila maminka, a v zimě ji každé ráno budil praskající oheň. Oheň teď taky slyšela, a navíc cítila zvěřinové koláče v troubě, takže věděla, že se jí určitě zdá, že je doma s tátou i s mámou.
Ale zvuk ohně a vůně pečiva byly tak skutečné, až Helenku po chvíli napadlo, že to možná není sen, ale ocitla se v nebi. Třeba na kraji močálu zmrzla. Aniž se pohnula, otevřela oči a uviděla plápolající oheň a drsné stěny jakési velké jeskyně a došlo jí, že se svými třemi kamarády leží ve velkém hnízdě zřejmě ze surového ovčího rouna.
Oheň hořel vedle obrovského kamene, porostlého dlouhou hnědozelenou trávou. Helenka na kámen hleděla, dokud se v polotmě nerozkoukala. Až pak zjistila, že ten kámen, vysoký jako dva koně, se na ni dívá taky.
Ve starých příbězích sice Ikabog připomínal draka nebo hada nebo démona, ale Helenka hned věděla, že je to on. Polekala se, zase zavřela oči, prostrčila ruku měkkou masou ovčí vlny, nahmatala něčí záda a šťouchla do nich.
„Co je?“ zašeptal Vilém.
„Viděl jsi to?“ na to Helenka, oči pořád ještě pevně zavřené.
„Ano,“ vydechl Vilém. „Nedívej se tam.“
„Nedívám.“
„Já vám říkala, že Ikabog existuje,“ ozvalo se vyděšeně od Marty.
„Řekl bych, že něco vaří,“ špitl Štěpán.
Všichni čtyři leželi bez hnutí, oči zavřené, až je lahodná vůně zvěřinových koláčů přemohla a všichni nabyli dojmu, že by klidně riskovali život, vyskočili, jeden koláč sebrali a ukořistili pár soust, než je Ikabog stihne zabít.
Pak zaslechli, že se nestvůra hýbe. Její dlouhé drsné chlupy zašustily a těžké nohy dělaly hlasité dusavé kroky. Pak se ozvalo buchnutí, jako by nestvůra složila něco těžkého na zem. Nato řekl hluboký dunivý hlas: „Jezte.“
Všichni naráz otevřeli oči.
Možná si myslíte, že je zaskočilo, že Ikabog mluví jejich řečí, ale oni byli už tak celí tumpachoví z toho, že opravdu existuje, že umí rozdělat oheň a že peče zvěřinové koláče, a tak se nad tím ani nepozastavili. Ikabog vedle nich na zem položil nahrubo ohoblovaný tác se zvěřinovými koláčky a je napadlo, že je určitě vzal ze zmrzlé hromady jídla na opuštěném voze.
Čtyři kamarádi se pomalu a opatrně posadili a hleděli do velkých truchlivých očí Ikaboga, který se na ně díval skrz chumáče dlouhé, hrubé, nazelenalé srsti, kterou byl celý porostlý. Postavou připomínal člověka, ale měl obrovité břicho a velikánské chlupaté tlapy a na každé jediný ostrý dráp.
„Co s námi uděláte?“ zeptal se Vilém statečně.
„Sežeru vás. Ale až pak,“ odpověděl hlubokým dunivým hlasem Ikabog. Pak se obrátil, vzal dva koše upletené z pruhů kůry a vypravil se k ústí jeskyně. Potom, jako by ho cosi napadlo, se obrátil zpátky k nim a pronesl: „Řvu.“
Ne že by opravdu zařval. Jenom to ohlásil. Čtyři kamarádi na něj koukali, on zamrkal, obrátil se a vyšel ven, v každé tlapě jeden koš. Pak se ke vchodu přivalil obrovský balvan, aby zajatci nemohli ven. Poslouchali, jak Ikabogovy kroky chroupají ve sněhu a pomalu utichají.
Co kreslit?
opravdový Ikabog
