Kapitola padesátá osmá
Hetty Hopkinsová
Když Helenka ostatním poprvé vyložila svůj pán, Vilém se ho odmítl zúčastnit.
„Chránit tu nestvůru? To teda ne,“ pronesl plamenně. „Přísahal jsem, že ji zabiju, Helenko. Vždyť mě připravila o tátu.“
„Tak to nebylo, Viléme,“ řekla Helenka. „Nikdy nikoho nezabil. Prosím tě, poslechni si, co nám chce říct.“
A tak si v noci v jeskyni Vilém, Marta a Štěpán poprvé přisedli blíž k Ikabogovi, protože už se ho tolik nebáli, a on všem čtyřem kamarádům vyprávěl, jak to bylo, když se kdysi v noci a mlze poprvé setkal tváří v tvář s člověkem.
„… se žlutými chlupy na obličeji,“ popisoval a ukazoval si přitom na horní ret.
„S knírem?“ nadhodila Helenka.
„A třpytivým mečem.“
„S drahými kameny,“ usoudila Helenka. „To musel být král.“
„Koho jste ještě viděl?“ zajímal se Vilém.
„Nikoho,“ řekl Ikabog. „Utekl jsem a schoval se za balvan. Lidi všechny mé předky zabili. Bál jsem se.“
„Tak jak umřel můj otec?“ otázal se Vilém.
„Byl tvůj Ika ten, co ho střelili z té velké pušky?“ zeptal se Ikabog.
„Střelili?“ podivil se Vilém a zbledl jako stěna. „Jak to víte, když jste utekl?“
„Díval jsem se zpoza balvanu,“ odpověděl Ikabog. „Ikabogové v mlze vidí dobře. Byl jsem vyděšený. Chtěl jsem se podívat, co to ti lidé v močálu dělají. A jeden z nich zastřelil druhého.“
„Kydlián!“ vyhrkl Štěpán konečně. Bál se to Vilémovi říct, ale teď už to nevydržel. „Vilíku, já jednou tátu slyšel, jak vykládá mámě, že za své povýšení vděčí lordu Kydliánovi a jeho bambitce. Byl jsem ještě malý… Tehdy jsem vůbec nevěděl, co to znamená. Omlouvám se, že jsem ti to nepověděl dřív, já… bál jsem se, co řekneš.“
Vilém několik minut neřekl vůbec nic. Vzpomínal na ten strašlivý večer v Modrém salonku, když nahmatal tátovu studenou mrtvou ruku a vytáhl ji zpod přehršlánské vlajky, aby ji máma mohla políbit. Vzpomněl si, jak Flusbrock říkal, že jeho tělo nemůžou vidět, a taky si vzpomněl, že je lord Kydlián celé poprskal drobky, když jim vykládal, jak moc měl majora Veselku rád. Vilém si položil ruku na prsa, kde mu na kůži spočívala otcova medaile, obrátil se k Helence a tiše řekl: „Dobrá. Jdu do toho s vámi.“
A tak čtyři lidé a Ikabog začali Helenčin plán uskutečňovat, a to rychle, protože sníh odtával a oni se báli, že se vojáci co nevidět vrátí.
Nejprve vzali obrovské prázdné dřevěné podnosy, na nichž předtím ležely sýry, koláče a pečivo, které už snědli, a Helenka do nich vyřezala slova. Pak Ikabog s oběma kluky vytáhl vůz z bahna a Marta mezitím nasbírala všechny houby, které našla, aby měl Ikabog cestou na jih co jíst.
Třetího dne za úsvitu vyrazili. Všechno měli přepečlivě naplánované. Ikabog táhl vůz naložený zbytky zmrzlého jídla a koši plnými hub. Před Ikabogem šel Vilém se Štěpánem a každý z nich nesl transparent. Na Vilémově stálo IKABOG JE NEŠKODNÝ. Štěpán měl nápis FLUSBROCK VÁM LŽE. Helenka se vezla Ikabogovi na ramenou. Na ceduli měla napsáno IKABOG JÍ JEN HOUBY. Marta jela na voze s jídlem a velkou kyticí sněženek, která byla taky součástí Helenčina plánu. Držela přitom nápis AŤ ŽIJE IKABOG! AŤ PADNE LORD FLUSBROCK!
Mnoho kilometrů nikoho nepotkali, ale těsně před polednem minuli dva otrhané lidi vedoucí jednu hubenou ovci. Ta unavená a hladová dvojice nebyl nikdo jiný než Hetty Hopkinsová, služebná, která musela dát děti k bábi Vrčavé, a její manžel. Putovali královstvím za prací, ale nikdo pro ně žádnou neměl. Když našli u cesty vyhladovělou ovci, vzali ji s sebou, ale její vlna byla tak řídká a plstnatá, že neměla vůbec žádnou cenu.
Když pan Hopkins uviděl Ikaboga, ohromeně padl na kolena. Hetty jen zůstala stát s otevřenou pusou. Když se k nim podivná skupinka přiblížila a oba manželé si přečetli nápisy na cedulích, řekli si, že nejspíš zešíleli.
Helenka podobné reakce čekala, a tak na ně zavolala: „Nezdá se vám to! Je to Ikabog a je hodný a mírumilovný! Nikdy nikoho nezabil, nám dokonce zachránil život.“
Ikabog se sehnul, opatrně, aby neshodil Helenku, a pohladil hubenou ovci po hlavě. Vůbec neutekla, jen poklidně zabečela a dál požírala suchou tenkou trávu.
„Vidíte?“ ozvala se Helenka. „Vaše ovce ví, že je neškodný! Pojďte s námi, svezeme vás!“ Hopkinsovi byli tak unavení a hladoví, že i když se pořád dost báli Ikaboga, vylezli si vedle Marty a naložili i ovci. A pak Ikabog, šest lidí a ovce vyrazili k Maceravě.
